V hloubi sibiřské tajgy kráčí paloučkem malé dítě a usmívá se. Nic jej nestraší, nikdo na něj neútočí, naopak zvířata jsou připravena na první jeho povel ihned přijít na pomoc. Jako nástupce královského rodu kráčí malinký člověk svým panstvím. Se zájmem pozoruje život brouků, veverek a ptáků. Prohlíží si květiny, ochutnává byliny a plody. Až vyroste, bude tento krásný svět zdokonalovat. A kde je v tuto chvíli vaše dítě? Jaký vzduch dýchá? Jakou pije vodu? Čemu se bude věnovat až vyroste?..


Úryvek z knihy:

Tři slova z vesmírného zákona

„Anastasie, znáš ta tři slova z vesmírného zákona, o nichž se zmiňoval tmavovlasý mladík, slova, která stanovují předurčení každého člověka a lidstva celkově?“ „Ano, Vladimíre, znám tato slova, definují úkol, jenž stojí před lidstvem.“ „Mohla bys mi je říct?“ „Ano.“ „Tak to udělej.“ Anastasia se postavila, a pečlivě vyslovujíc každé písmeno, pronesla: „ZDOKONALOVAT ŽIVOTNÍ PROSTOR.“ „A to je celé?“ zklamaně jsem se zeptal. „Ano.“ „Upřímně řečeno jsem si myslel, že jsou to nějaká neobyčejná, magická slova. „Však to také jsou neobyčejná a magická slova z vesmírného zákona. Jsou to nejdůležitější slova ze všech Božích programů. S jejich pomocí lze určit význam pro vesmír jak jednotlivce, tak i lidstva celkově. S jejich pomocí lze určit prospěšnost či škodlivost pozemských zákonů, které vytváří lidé. Zdokonalovat životní prostor znamená zdokonalovat sebe. Všechno existující ve vesmíru a na Zemi je společný životní prostor, v němž vše přebývá ve vzájemném spojení, a uprostřed toho je člověk. Zdokonalovat životní prostor znamená rodit a vychovávat dokonalejší děti, než jsi sám. Každá generace by měla být dokonalejší než ta předchozí. Proto by otcové měli poskytnout svým dětem dokonalejší prostor pro jejich život. Člověk, jenž zdokonaluje životní prostor, zdokonaluje vlastní mysl. Dokonalý prostor pro život zrychluje a zušlechťuje lidskou mysl. Člověk, který zdokonaluje životní prostor, poznává nesmrtelnost. Člověk, který zdokonaluje životní prostor, proměňuje Zem v nejdokonalejší planetu ve vesmíru. Dokonalost Země umožňuje a pomáhá člověku zdokonalovat jiné vesmírné planety. Dokonalost vesmíru umožňuje a pomáhá člověku tvořit nové světy. ,Kde je kraj vesmíru? Co budu dělat, až k němu přijdu? Když všechno sebou zaplním, stvořím pomyšlené?‘ zeptal se člověk Původních pramenů Boha. A Bůh svému synovi odpověděl: ,Můj synu, vesmír představuje mysl, z ní se zrodila touha, částečně je viditelná v hmotě. Když se přiblížíš ke kraji všeho, nový začátek a pokračování otevře tvá mysl. Z ničeho vznikne tvé nové překrásné zrození, které bude odrážet snažení, duši i touhu tvou. Můj synu, jsi nekonečný! Věčný! V tobě jsou tvé tvořící touhy.‘“ Anastasia ztichla. Byl jsem ohromen intonací a smyslem pronesených slov a stále jsem se na ni díval. Najednou jsem si jasně uvědomil, že Anastasia není jen poustevnice, jež žije v sibiřské tajze. Není jen neobyčejně krásná žena. Anastasia je člověk z jiné roviny, z roviny, v níž vládne lidský Rozum. Ona cítí a vidí tuto rozumnou rovinu. Je jí hodna. Je to rovina, v které dokonalý, šťastný člověk, tvůrce, proměňuje Zem v nejkrásnější planetu ve vesmíru. A planety celého vesmíru, jež jsou nadšené pozemskými výtvory, ho vybízejí, aby na ně také pomyslel. Aby se jich alespoň dotkl svou rukou a úsměvem jim daroval budoucnost. A jak nesnesitelnou bolest musí prožívat, když se dívá na dnešní pozemskou bakchanálii. Ale porodila dvě děti, nebála se rizika, že budou pohlceny dnešním antirozumem. Znamená to, že má jistotu, že se vše změní samo, nebo že jej změní ona. „Anastasie, není pro tebe s tvým světonázorem bolestné dívat se na dnešní realitu?“ „Je to velmi bolestné, Vladimíre,“ zašeptala Anastasia. „Jakpak snášíš takovou bolest?“ „Vytvářím obrazy překrásné budoucnosti, kochám se pohledem na ně a obdivuji je. Navíc podobné pozorování je velmi prospěšné. Jakou budoucnost si člověk představí, taková bude.“