Kniha je příběhem autora, který potkal v zapadlém koutě tajgy ženu, jenž byla Bohem obdarována darem prozřetelnosti a otevřela mu velká tajemství podstaty všeho zemského.

VLADIMÍR MEGRE

narozen 23. 7. 1950

Vladimir Nikolajevič Megre je ruský spisovatel, autor série Zvonící cedry Ruska.

Narodil se v Kuzniči na Ukrajině. Většinu dětství strávil se svojí babičkou, která byla venkovská léčitelka. V dospívání ho ovlivnil kněz z kláštera v Zagorsku, otec Feodorit. Z domu odešel v šestnácti letech a uchýlil se do Novosibirsku, kde pracoval jako fotograf. V osmdesátých letech se oženil a založil rodinu. Jako mnoho dalších kapitalisticky orientovaných Rusů využil "perestrojky" a později konce komunismu a stal se úspěšným a uznávaným podnikatelem.

V letech 1994-5 se jeho obchodní zájmy soustředily do oblasti sibiřské řeky Ob, na jejímž břehu se setkal se záhadnou venkovskou dívkou Anastazií. Setkání změnilo jeho život od základu, opustil podnikání, zastavil majetek a úspory utratil za zdánlivě neplodné cestování po Sibiři.

Skutečným výsledkem tohoto putování ale je do dnešního dne již 10 knih souboru Zvonící cedry Ruska. Díla vyprávějí o Anastázii, jejím životě a názorech, předkládají čtenářům rady ohledně zdravého způsobu života, šťastného vztahu mezi mužem a ženou, početí a výchovy dětí, objasňují přírodní a boží zákonitosti a meditují nad úlohou lidstva a jeho počínáním. Knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků.

Vladimír Megre postupně napsal:

Anastasia (Anastasia), Zvonící cedry (The Ringing Cedars of Russia), Prostor lásky (The Space of Love), Stvoření (Co-creation), Kdo vlastně jsme? (Who are we?), Rodová kniha (The Book of Kin), Energie života (The Energy of Life), Nová civilizace (The New Civilisation), Nová civilizace - obřady lásky (The Rites of Love) a Anasta (Anasta).

Příznivci Zvonících cedrů zakládají organizace po celém světě včetně Austrálie a Vladimír Megre sám hodně cestuje a o svém (Anastaziině) učení přednáší.

Úryvek z knihy:

Setkání

Nic jsem nikomu nevysvětloval a nařídil jsem zastavit loď nedaleko od toho místa, kde jsem se loni setkal se staříky. Sám jsem se pak na motorovém člunu dostal do vesničky. Kapitánovi lodi jsem přikázal, aby pokračoval v plavbě podle obchodního plánu cesty. Doufal jsem, že pomocí místních obyvatel najdu staříky, uvidím na vlastní oči Zvonící cedr a projednám způsob jeho přepravy na loď. Připoutal jsem svůj motorový člun. Chtěl jsem zajít k nejbližšímu domu, ale uviděl jsem osamělou ženu, stojící na svahu, tak jsem šel za ní. Byla oblečená do staré vatované vesty a dlouhé sukně, obuta do vysokých gumových galoší, ve kterých chodí většina obyvatelů dalekého Severu na podzim a na jaře. Na hlavě měla šátek, který úplně přikrýval čelo a krk. Bylo těžké odhadnout, jak je stará. Pozdravil jsem ji a pověděl o dvou stařících, se kterými jsem se loni setkal. „S tebou, Vladimíre, loni mluvil můj dědeček a pradědeček,“ odpověděla žena. Byl jsem překvapen: hlas měla mladý s velmi výraznou dikcí, hned mi tykala, a navíc znala mé jméno. Nemohl jsem si vzpomenout na jména staříků a vůbec jestli jsme se představovali. Pomyslel jsem si: nejspíš ano, když zná mé jméno. Rozhodl jsem se jí také tykat a zeptal se: „Jak se jmenuješ?“ „Anastasia,“ odpověděla žena a podala mi ruku dlaní dolů, jakoby na políbení. Toto gesto vesničanky ve vatované vestě a galoších, která stála na opuštěném břehu a snažila se chovat jako dáma, mě rozesmálo. Stiskl jsem jí ruku. Samozřejmě, že jsem nelíbal. Anastasia se v rozpacích usmála a nabídla mi, abych s ní šel do tajgy tam, kde žije její rodina. „Je třeba ujít pětadvacet kilometrů. Nemáš strach?“ „Samozřejmě je to dálka. A mohla bys mi ukázat Zvonící cedr?“ „Ano.“ „Víš o něm všechno, řekneš mi to?“ „Řeknu ti, co vím.“ „V tom případě pojďme.“ Cestou Anastasia vyprávěla, že jejich rodina z generace na generaci žije v cedrovém lese podle slov jejích praotců už tisíce let. S lidmi naší civilizační společnosti bezprostředně komunikují velmi zřídka. K podobným kontaktům nedochází v místě jejich bydliště, ale v různých vesničkách, kde se vydávají za lovce nebo obyvatele jiných vesnic. Sama Anastasia byla ve dvou městech: v Tomsku a v Moskvě. Pokaždé jeden den. Nezůstávala ani přes noc. Chtěla se jenom podívat, jestli se nemýlí v představách o způsobu života lidí ve městě. Za prodané jahody a sušené houby dostala oblečení a peníze na cestu. Pas jí půjčila nějaká místní vesničanka. Nápad dědečka a pradědečka rozdat mnohým lidem léčivý cedr Anastasia neschválila. Na otázku „Proč?“ odpověděla, že jeho kousky se rozšíří jak mezi dobré, tak i mezi špatné lidi a ve většině případů se jich nejspíš zmocní negativní osoby, což konec konců přinese víc špatného než dobra. Podle ní je důležité pomáhat dobrým lidem, kteří povedou společnost ke světlu, nikoliv do slepé uličky. Pokud budeš pomáhat všem, rovnováha dobra a zla zůstane stejná, anebo se zhorší. Po setkání se staříky jsem probral vědeckopopulární literaturu, řadu historických a vědeckých prací, v nichž se mluvilo o neuvěřitelných účincích cedru. Nyní jsem se snažil proniknout do toho, co vyprávěla Anastasia o způsobu života lidí z cedrových míst, a přemýšlel jsem, čemu se to podobá? Srovnával jsem je s rodinou Lykovových, velmi známou z publikací V. Peskova, která mnoho let žila v tajze. O tom se psalo v „Komsomolské pravdě“ pod titulkem „Slepá ulička v tajze“. Měl jsem dojem, že Lykovovi dobře znali přírodu, ale byli zaostalí, co se týče vědy a porozumění dnešnímu životu v civilizaci. Tady však byla naprosto jiná situace. Anastasia vytvářela dojem člověka, který se skvěle vyzná v našem životě a ještě v něčem, čemu jsem moc nerozuměl. Svobodně uvažovala o našem městském životě, znala ho. Zašli jsme asi pět kilometrů do lesa a zastavili jsme se, abychom si odpočinuli. Sundala vestu, šátek, dlouhou sukni a položila je do díry ve stromě. Zůstala jen v krátkých, lehkých šatech. To, co jsem uviděl, mě zarazilo. Kdybych věřil na zázraky, tak bych to označil za převtělení. Přede mnou stála velmi mladá žena s dlouhými zlatavými vlasy a nádhernou postavou. Její krása byla neobyčejná. Těžko se dalo představit si, kdo z vítězek nejprestižnějších soutěží krásy by mohl soupeřit s jejím zevnějškem, a jak jsem pak zjistil, i s intelektem. Všechno na ní bylo lákavé a okouzlující. „Jsi unavený?“ zeptala se. „Chceš si odpočinout?“ Sedli jsme si přímo na trávu, a tak jsem si mohl prohlédnout její obličej. Žádná kosmetika, pravidelné rysy, pěstěná pleť, která se vůbec nepodobá větrem ošlehaným obličejům sibiřského venkova, velké, dobré šedomodré oči a usměvavé rty. Byla oblečená do lehkých krátkých šatů, které se podobaly noční košili, ale měl jsem pocit, že jí nebyla zima, i když venku nebylo víc než 12–15 stupňů. Rozhodl jsem se najíst. Vyndal jsem z tašky chlebíčky, placatku s koňakem, nabídl jsem Anastasii, aby se napila, ale ona odmítla. Po dobu svačiny Anastasia ležela na trávě, jako by se odevzdala milujícím paprskům slunce. Ty se odrážely zlatožlutým světlem v dlaních obrácených nahoru. Byla napůl nahá, byla překrásná. Díval jsem se na ni a přemýšlel jsem: „Proč ženy neustále odhalují buď nohy, prsa anebo všechno najednou za pomoci dekoltu a mini? Nedělají to proto, aby všem daly najevo, jak jsou krásné, otevřené a přístupné? A co zbývá muži: klást odpor tělesným vášním, a tím ponižovat ženu svou nepozorností, nebo jí prokázat pozornost a porušit Boží zákon?“ Když jsem dojedl, zeptal jsem se: „Anastasie, nebojíš se být sama v tajze?“ „Tady se nemám čeho bát,“ odpověděla Anastasia. „Zajímalo by mě, jak by ses bránila při setkání se dvěma-třemi muži, geology nebo myslivci?“ Neodpověděla a jen se usmála. Pomyslel jsem si: jak je to možné, že se tato mladá kráska, bezmezně přitažlivá, nikoho a ničeho nebojí? Za to, co proběhlo potom, se do dneška stydím. Objal jsem ji kolem ramen a přitáhl k sobě. Ona se moc nebránila, i když v jejím pružném těle byla cítit nemalá síla. Ale nic jsem s ní neudělal. Poslední, na co vzpomínám před tím, než jsem ztratil vědomí, byla její slova: „Nedělej to, uklidni se.“ A také si vzpomínám, jak jsem najednou pocítil neskutečný strach. Strach nepochopitelný, jako bývá v dětství, když jsi doma sám a něčeho se bojíš. Když jsem se vzpamatoval, Anastasia klečela přede mnou na kolenou. Jedna její ruka ležela na mých prsou, druhou mávala někomu nahoru a do strany. Usmívala se, ale ne na mě, nýbrž na někoho, kdo nás neviditelně obklopoval, a ukazovala, že se s ní nic špatného neděje. Anastasia se mi podívala do očí. „Uklidni se, všechno skončilo.“ „Ale co to bylo?“ zeptal jsem se. „Harmonie nepřijala to, jak ses chtěl ke mně zachovat. Nepřijala přání, které v tobě vzniklo. Časem to pochopíš sám.“ „Co s tím má dělat nějaká harmonie? Vždyť ses sama začala bránit.“ „Já jsem to také nepřijala. Bylo mi nepříjemně.“ Zvedl jsem se a přitáhl k sobě tašku. „Podívejte se na ni! Nepřijala. Nepříjemně… Vždyť vy ženy děláte všechno, jen abyste nás vzrušily. Odhalujete své nohy, vystavujete prsa, chodíte na vysokých podpatcích. Je to nepohodlné, ale chodíte, kroutíte různými vnadami, a když se něco… „Já to nepotřebuji, nejsem taková.“ Proč se tedy kroutíte? Licoměrky! Jsem podnikatel, potkal jsem mnoho žen. Jde vám jen o jedno, jenom se předvádíte každá jinak. Proč jsi sundala vrchní oblečení? Vždyť není vedro. Pak ses rozvalila, zmlkla a ještě se tak usmívala…“ „V oblečení je mi nepohodlně. Oblékám se, když vycházím z lesa k lidem. Abych vypadala jako všichni. Na sluníčko jsem si lehla, abych si odpočinula a nepřekážela, dokud jsi jedl.“ „Nechtěla jsi vyrušovat… Ale vyrušila jsi.“ „Samozřejmě, každá žena chce, aby si jí muži všímali, ale nejen jejích nohou a prsou. Chce, aby ji neopomenul ten jediný, kterému se podaří uvidět víc.“ „Ale tady nikdo jiný kolem neprocházel! A co víc se tady má vidět, když v první řadě jsou odhalené nohy? Vy ženy jste nelogické.“ „Bohužel to tak někdy vypadá… Možná bychom měli jít dál, Vladimíre? Už ses nasvačil? Odpočinul sis?“ Mou hlavou probleskla myšlenka: stojí za to pokračovat v cestě s takovou filozofkou? Ale řekl jsem: „Dobře, pojďme.“