V létě roku 1716 byl cornwallský plavčík Thomas Pellow spolu s jednapadesáti svými druhy zajat na moři berberskými korzáry. Fanatičtí muslimští otrokáři se zmocňovali tisíců Evropanů pro velké trhy s otroky v Alžíru, v Tunisu a v marockém Salé. Byli smýkáni, poháněni a štváni všemi způsoby a nakonec prodáni v dražbě tomu, kdo nabídl nejvíce. Pellowa a jeho druhy z lodi koupil despotický marocký sultán, který budoval rozlehlý císařský palác rozkoše, celý postavený prací křesťanských otroků. Thomas Pellow byl důvtipný, houževnatý a bystrý, takže byl vybrán za osobního sultánova otroka a stal se jedním z těch mála šťastných, kdo přežili, aby mohli vyprávět.

Knihu Bílé zlato vám vřele doporučujeme k přečtení a pokud byste na ni kdekoliv narazili, zcela určitě si ji kupte. Nebudete litovat. Je napsána živým stylem a ačkoliv nejde ani tak o román, jako spíše o životopis či o literaturu faktu, jakmile se jednou pustíte do čtení, nebudete se chtít odtrhnout.

Historie bílého otroctví je smutná a pobuřující. Je o to smutnější a o to více pobuřující, čím více si uvědomíte, jak jste byli dosud o fenoménu otrokářství informováni a jak jste nyní informováni o islámu, muslimech a jejich masovém pronikání do Evropy. Myslíte si snad, že se něco na islámu nebo muslimech od doby, jenž je v knize Bílé zlato popisována, změnilo? Myslíte, že by s námi dnes zacházeli jinak, než jejich pradědové zacházeli s našimi pradědy?

Ale aby závěr tohoto krátkého předsavení mé oblíbené knihy nebyl tak pesimistický, prozradím vám, že ani závěr samotné knihy nebyl smutný. Dokonce bych řekl, že vžijete-li se do žalostného příběhu muslimy zotročených bělochů, bude vám samotný konec tohoto úseku historie připadat velmi radostný:

V létě 1816 vyslala anglická vláda do Středozemního moře silnou flotilu. Jejím úkolem bylo „přesvědčit“ berberské vládce, aby přestali chytat a prodávat evropské zajatce. Velením této flotily byl pověřen Sir Edward Pellow, potomek hlavního hrdiny našeho příběhu. Jeho impozantní loďstvo připlulo k Alžíru koncem srpna 1816. Zakotvil svou vlajkovou loď Queen Charlotte v alžírské zátoce a poslal vládnoucímu dejovi Umarovi nekompromisní poselství. Umar dostal jednu hodinu na to, aby bezpodmínečně kapituloval, propustil otroky a navždy se zřekl obchodu se zajatými Evropany. Když dej neodpověděl, Pellow vyhlásil válku.

Bitva začala osamělým výstřelem z pozemní baterie těsně u pobřeží. Nikdy se nedozvíme, zda byl vypálen náhodou nebo ne, ale rozzuřeného Pellowa přiměl ke strašné odpovědi. Již předtím sdělil všem svým kapitánům, jaký bude signál k akci. Nyní, v hrdém postoji na palubě své vlajkové lodi, pozvedl svůj klobouk vysoko nad hlavu, chvíli ho podržel bez hnutí, a potom jím mávl dolů k palubě. Jakmile to učinil, ozval se hromový hřmot, neboť všechny lodi jeho flotily zahájily palbu.

Zatímco se obyvatelé Alžíru vrhli do úkrytů, další lodě Pellowovy flotily podnikaly jeden soustředěný útok za druhým a stovkami dělových koulí bušily do pevností, baterií a opevněných domů. (…) Dejovy síly kladly tuhý odpor a pálily na Pellowovu flotilu stále více dělových salv. Velitel lodi Impregnable hlásil půldruhé stovky mrtvých a raněných, zatímco loď Glasgow byla zasažena desítkami střel. Ještě znepokovivější byla přesnost Umarových ostřelovačů a ostrostřelců. Jedna jejich skupina se skrývala u baterie na vnějším konci přístavní hráze, odkud mohli rozeznat důstojníky v krásných uniformách na palubách britských lodí. Několik jich upíralo zraky na Pellowa, neboť si byli vědomi, že jeho smrt by byla pro útočící síly zničující ranou. Dvě střely z mušket čistě prolétly Pellowovým oděvem, ale jako zázrakem ho nezranily. Třetí roztříštila dalekohled, který svíral pod levou paží. Jak se stupňoval zápal bitvy, uvízla mu v čelisti velká dřevěná tříska a odražená střela ho zasáhla do nohy.

Troufalost Umarových sil s postupujícím dnem rostla. Na Pellowových lodích působily spoušť, jejich těžké střely tříštily lodní žebroví a ochromovaly lanoví a plachty. „Nohy, ruce, krev, mozky a roztrhaná těla byly rozesety všemi směry“, napsal poručík John Whinyates. „Vaše nohy mohly stěží uniknout kluzkosti podlahy, která byla zmáčena krví.“ Pellow však odmítl stáhnout se do bezpečí, protože věřil, že jeho svatou povinností je bojovat až do smrti . „Bitva byla doslova zápasem mezi hrstkou Britů ve službách ušlechtilé věci křesťanství a hordou fanatiků“, napsal.

Když se nad Alžírem snesl soumrak, bitevní štěstí se začalo zvolna obracet. Do deseti hodin britské síly zasypaly Alžír více než padesáti tisíci dělových koulí a proměnily hlavní městské baterie v trosky. Pellow nyní mohl obrátit pozornost na velké korzárské loďstvo v přístavu. Na lodi, stojící těsně vedle sebe, dal s ničivým účinkem vystřelovat zápalné náboje a šrapnely. V jednu hodinu v noci bylo již v přístavu všechno v plamenech a oheň se odtud jako z jádra rychle rozprostíral k městu.

Když nastal úsvit příštího dne, (…) velká část města ležela v troskách a celé čtvrti Alžíru přestaly existovat. (…) Bylo zabito více než dva tisíce Alžířanů, mezi nimi mnoho korzárů, a ještě více jich bylo smrtelně zraněno. Britské ztráty činily 141 mrtvých a 74 zraněných. Pellow toužil obnovit vojenské operace hned za rozbřesku, ale záhy zjistil, že dalších akcí již není třeba. Alžírský dej krátce obhlédl své kdysi slavné hlavní město a uvědomil si, že v boji již pokračovat nemůže. Bezpodmínečně se vzdal, což byla ponižující rána jeho pýše, a podřídil se všem požadavkům britského velitele. Mezi nimi bylo propuštění všech zbývajících otroků v Alžíru a zrušení křesťanského otroctví navždy.