Život žitý v souladu se sebou samým,s ostatními lidmi a přírodou,dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Je to vůbec možné? Ano,pokud se sami nevzdáme.

... právě zvědomit si to, co nás má pod kontrolou, a ukázat na skutečnou podstavu dobrého života je hlavní ambicí této knihy. V úvodu definuji, co je to dobrý života (podle Aristotela), tj. život žitý v souladu se sebou samým i s okolím. Ve zbytku knihy se pak následně pídím po tom, zda je takový život v dnešní konzumní společnosti vůbec možný. V pěti kapitolách popisuji stín všech našich základních ekosystémů: rodiny, školy, firmy, společnosti a planety. V každé z těchto pěti ekosystémových kapitol najdete vždy i nástin alternativ a obrys nového příběhu. Celou knihou se jako červená nit táhne můj životní příběh, na který již mnoho let nahlížím na prvním místě jako na experiment s možnostmi lidské existence v konzumní společnosti ... (z úvodu autora) O potřebě znovuzavedení tovaryšství

Nemá-li škola sloužit jen jako hlídací služba a přípravka dělníků, je úlohou nás dospělých - rodičů, prarodičů a dalších členů rodiny, učitelů/průvodců - pomoct dětem najít to, v čem budou dobré, co je bude bavit a co bude také prospěšné společnosti. Důležité při tom je, aby děti získaly příležitost pro přímou zkušenost, nikoliv jen zprostředkovanou. V demokratickém školství si děti od začátku dělají a zkoušejí věci, které se jim samotným líbí. A líbí se jim zejména proto, že k nim mají nějaké vrozené dispozice. Tradiční základka v tomto dětem krade čas, který by mohly věnovat sebepoznání. To je vůbec fenomén: škola nejprve něco pokazí, a proto pak vznikají podpůrné systémy, které s tím mají něco dělat. Škola neumožní dítěti objevit jeho silné stránky, a proto nastupují kariérní poradci nebo vznikají zmiňované linky bezpečí, aby tlumily stres spojený s vysvědčením. Jedním z fascinujících objevů mezi absolventy Sudbury podle výzkumu Petera Graye je to, že se rozhodují pro povolání, které často přímo navazuje na jejich dětské záliby.

Ve škole Donum Felix jsem jednou debatovali o budoucnosti práce a pak se mě asi dvanáctiletý kluk zeptal: "A podle čeho si mám vlastně vybrat své povolání?" Tahle otázka rozpoutala bouřlivou diskusi a mně došlo, že dítě, které žije v mikro-rodině dvou (nebo jednoho) uhoněných rodičů, samo je hnáno kroužky a úkoly a devět let dochází/dojíždí mimo domov do umělého - od dospělého světa odtrženého - školního prostředí, přičemž zbytek volného času (má-li ještě vůbec nějaký) tráví stále častěji mačkáním mobilu nebo hraním videoher, tak takové dítě se nezná. Nemá tedy ani šanci poznat, co je v životě jeho dar pro ostatní a co tedy má/chce v životě dělat. Od rodičů, kteří pracují na počítači nebo odjíždějí na celý den někam do továrny či kanceláře, se toho mnoho nenaučí. Je proto velká pravděpodobnost, že se ocitne v zástupu lidí, kteří si v životě vyberou práci či studium ne podle toho, co dělají rádi, ale podle toho, kde si myslí, že v budoucnu vydělají velké peníze, podle toho, co jim poradili rodiče nebo kamarádi, či podle toho, kam je nejspíš vezmou. Vítejte na planetě ztracených duší. S lidmi, kteří se v životě ztratili, mám letitou osobní zkušenost. Potkávám jich tisíce na kurzech a přednáškách. A jak jsem již řekl, zažil jsem to na vlastní kůži...