Carl Gustav Jung v této knize přechází od výkladu grimmovské pohádky o duchu v lahvi, k analýze podob a funkcí Merkuria v alchymických textech, a nakonec k postavě Herma v gnostických traktátech.

V shodě se svým psychologickým pojetím, jež spatřuje v alchymii nikoli zkoumání, nýbrž výsostný způsob prožívání nevědomí, shledává v Merkuriovi složeném ze všech myslitelných protikladů na jednu stranu bytostné Já, na druhou stranu proces individuace, a díky bezmeznosti svých definicí také kolektivní nevědomí.