Kniha je určena pro vážné zájemce o historii sovětského státu a pro odborníky, ale poskytne zajímavé čtení i každému, kdo chce hlouběji pochopit, co se v první polovině dvacátého století dělo na tom rozsáhlém území, jemuž říkáme Rusko.
Většina kratičkých životopisů končí větičkami jako "V listopadu 1937 zatčen, v únoru 1937 popraven" a podobně.
V závěru knihy je pak krátký přehled životopisných údajů účinkujících osob, z něhož se poučíme, že také mnozí z těch, kdo činili zlo jiným, se dočkali zla spáchaného na vlastní osobě.
I z těch suchých, někdy byrokraticky zamotaných sdělení jde mráz po zádech, když se zamyslíme nad tím, co vlastně znamenají.
Chlevňuk, věren své profesi, sice vyslovuje i vlastní hodnocení, ale těžiště sdělení je přece jenom v dokumentech, z nichž se dovídáme ne to, co si o velkém teroru myslí dnešní doba, ale to, co tenkrát, například v dubnu 1938, oznamoval v úředním hlášení poručík Trofimov kapitánu Ivanovovi.
Není to radostné čtení, ale odhaluje, jak to tenkrát prakticky bylo.
V jeho vlasti se vydání teprve chystá, ale v angličtině kniha již vyšla v Yale University Press.
a to v jeho prvních dvaceti letech, do začátku sovětsko-německé války.
Z nedávno otevřených státních i stranických archivních fondů získal informace dříve nedostupné a popsal s odborným odstupem vývoj systému od politického nástroje ke zdroji levné otrocké práce,
je autor této knihy historik, vědecký pracovník Státního archivu Ruské federace.
Na rozdíl od Solženicyna, Šalamova a dalších, kdo o stalinských lágrech psali z vlastní zkušenosti a podle vyprávění jiných vězňů,