O antropologii, strukturalismu, moderním umění a budoucnosti malířství Mnoho již bylo napsáno o „krizi“ moderního umění, o rozchodu malíře s divákem, skladatele s posluchačem, básníka se čtenářem, obecněji vzato umělce s milovníkem umění či jeho „konzumentem“. V této souvislosti vyvstala řada zajímavých otázek a objevilo se i mnoho špatných odpovědí, zejména od samotných umělců. Proto je vždy užitečné, když se nad podstatou umělecké činnosti a jejím významem pro společnost zamyslí někdo jiný než profesní umělec, umělecký kritik či historik umění. Mezi takové osobnosti patřil i uznávaný antropolog a filosof Claude Lévi-Strauss (1908–2009), jeden z předních představitelů strukturalismu. Kniha rozhovorů, které s proslulým francouzským filosofem vedl v roce 1959 spisovatel Georges Charbonnier, čtenáře uvede nejen do Lévi-Straussova fascinujícího filosofického systému a antropologických výzkumů, ale rovněž nabídne řadu podnětných myšlenek o moderním umění a zejména abstraktní malbě, jež se koncem padesátých let začala dostávat do krize. Jak Lévi-Strauss kriticky uzavírá v jedné z kapitol, abstraktní malířství může sice milovníka umění okouzlit, ale „vždy zůstane omezeno na svou dekorativnost, neboť mu chybí hlavní rys uměleckého díla, a to je být nositelem skutečnosti sémantického řádu“. Útlá kniha rozhovorů neztratila za mnoho let od svého vzniku na aktuálnosti a může nabídnout řadu cenných podnětů k přemýšlení o současném uměleckém dění. Když byl v roce 1959, tedy ještě v době dominance abstrakce, Claude Lévi-Strauss dotázán, jak podle něj bude vypadat malba budoucnosti, nabídl překvapivou odpověď – umění budoucnosti bude figurativní. Namísto snahy vymanit se z existujícího světa či vystačit si s pouhým subjektivním světem moderního člověka – jež se nezdá příliš uspokojivý pro smysly ani pro ducha – bude se vším tradičním mistrovstvím usilovat o to, aby byl svět víc k žití než ten, ve kterém se nacházíme… Více než půl století stará vize Léviho-Strausse bude mnohým nejspíš připadat silně nereálná, zejména ve světle současné umělecké produkce. Jak však známý antropolog dodává, před sebou máme jen dvě cesty: buď rozklad, destrukce a úplné zmizení malířského umění, nebo nový začátek. – František Mikš v knize Jiná modernita CLAUDE LÉVI-STRAUSS (1908, Brusel – 2009, Paříž) je pokládán za jednoho z otců strukturální antropologie, jenž změnil pohled západní civilizace na život přírodních národů a na svět starých mýtů a bájí. Narodil se v zámožné židovské rodině, vystudoval práva a filosofii na Sorbonně a v roce 1935 nastoupil jako profesor na univerzitu v São Paulu. Do roku 1939 podnikl několik expedic do Mato Grosso a do okolí Amazonky. Nejvíce se proslavil knihou Smutné tropy (1955), v níž se prolínají jeho filosofické úvahy s etnografickými analýzami obyvatel Amazonie. Před válkou se vrátil do Francie a narukoval dobrovolně do armády. Po kapitulaci Francie odcestoval do New Yorku, kde založil a vedl svobodnou francouzskou univerzitu. V roce 1949 přijel do Francie jako etablovaný vědec. Zabýval se zejména třemi oblastmi výzkumu – systémy příbuzenských vztahů, světem mýtů a také klasifikačními systémy, tedy způsoby, jakými lidé chápou a popisují svět, v němž žijí. Mezi jeho stěžejní díla patří mimo jiné Rasa a dějiny, Strukturální antropologie, Myšlení přírodních národů nebo Totemismus dnes.