Pokud bychom si měli sundat růžové brýle, nezačali bychom vše vidět realisticky, spíše bychom se stali depresivními - klinicky depresivními.
Iluze optimismu nás chrání před přesným vnímáním bolesti a obtíží, které s sebou nezbytně nese budoucnost, a snad nám i brání vidět budoucí možnosti jako omezené.
I když je často lepší budoucnost jen iluze, naděje nám uklidňuje mysl, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví.
Sklon přeceňovat možné budoucí pozitivní události a podceňovat události negativní podobně jako mnoho dalších iluzí není přístupný vědomí.
Liší se mozek optimisty a pesimisty?
Co se stane, když se naše očekávání nenaplní?
Co nás dokáže přimět, abychom šli za svým snem?
Jakým způsobem v mozku vzniká naděje?
Náš optimismus neztratí nic ze svého lesku, i když se v životě setkáme s násilnými konflikty, vysokou nezaměstnaností, živelnými pohromami a dalšími hrozbami.
Víra v lepší budoucnost je "optimistickou iluzí" a objevuje se u každé rasy, náboženské skupiny a socioekonomického prostředí.
Považujeme své děti za výjimečně nadané a velmi přeceňujeme pravděpodobnou délku našeho života.
Silně podceňujeme možnost, že bychom se mohli rozvést, ztratit práci nebo mít diagnostikovánu vážnou nemoc.
Obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek.
že spíše než realisté jsme vrozeně předurčeni k tomu být optimisté.
Ačkoli o sobě rádi přemýšlíme jako o racionálních bytostech, které zvažují pro i proti, současný neurovědecký výzkum a společenské vědy naznačují,
aneb Iracionalita pozitivního myšlení