Zas to byla selka paní Kruseová, která nás podarovala. Tentokrát na Štědrý večer vánoční. Donesla nám každému šťavnatého buřta a dalamánky, které sama upekla! Taková gesta lidskosti v té naší osamocenosti mě hluboce dojímala. Člověk měl konečně pocit, že také existuje někdo, kdo s ním soucítí.
Kdo v tu dobu poválečné nouze sušil venku na šňůře prádlo, musel je pozorně hlídat, jinak zmizelo. Ta doba byla natolik vyplněna neustálou starostlivostí o něco, že jsme si naši bídu ani nestačili moc uvědomovat.
Během podzimu a zimy přicházela na venkov spousta lidí z měst za výměnným obchodem. Přinášeli oblečení, dalekohledy, fotopřístroje i zlaté šperky, aby je vyměnili za něco k jídlu. Největší poptávka byla po špeku a luštěninách.
Slabé stěny naší chatrče promrzaly, i když jsme trhliny v nich důkladně ucpali a zamazali hlínou. Vytahovali jsme pevná vlákna z pytlů a upletli si z nich pulovry. Ti, co uměli příst, byli na tom lépe. Většina sedláků chovala ovce, a odměnou za předení, místo peněz, byla vlna.
Do tuhé zimy 1946-47 jsme šli s dobrou zásobou brambor. Jenom jsme neměli sklep na jejich řádné uskladnění. Museli jsme je tedy zahrabat do jámy v zemi. To jsme ale dobře neznali, a tak se část zásoby proměnila v brambory sladké. Ale s topením to vypadalo zle! Neexistoval kousek uhlí, a dřevo jsme museli nosit na zádech až z Quastinského lesa. V okolí Kastahnu široko daleko žádný les nebyl. Později nám sedláci dovolili vyřezat a použít uschlé větve z jejich keřů a stromů.
Od manželky sedláka Otty Kruseho jsme obdrželi tři zahradní židle, stůl, dvě polní lůžka a jednoduchý regál z prken, abychom všechny věci nemuseli mít ležet na zemi. Tak jsme si už zas při jídle mohli správně sednout kolem stolu.
Tak přešel rok 1946, a pro práci jsme již nepociťovali tak naléhavou touhu po vlasti jako ti, kteří ještě žádnou nenašli nebo jí už nebyli zdravotně schopni.
Odměnou nám byla plná strava, jež pro nás měla velkou cenu, a k tomu 2,50 marek za den.
Když sedlák Kruse poznal, jak se umíme chopit zemědělské práce, zaměstnával nás denně, dokud nebyla z polí sklizena poslední řepa, poslední brambor.
Tímto dnem nám skončila největší nouze o holé přežití!
Po několika dnech od mého neúspěchu u mlynáře - zrovna jsme mlátili další nasbírané klasy - přišel syn jistého sedláka Kruseho a zeptal se, jestli bychom jim chtěli pomoci při sklizni pšenice. Nejraději bych byla výskla radostí! Měli jsme přijít ještě před polednem a naobědvat se společně s nimi. Pozván byl i Heinz.
Majitelka selského dvora, na jehož pozemku ta "naše" chatrč stála, byla vdova. Zaměstnávala vyhnance z východního Pomořanska, a ti jí údajně pohrozili kolektivní výpovědí, jestli ona zaměstná i nás.
Na zpáteční cestě už jsem bulila jak zámecký pes. Co je to za lidi? Válka jim nic nezničila, uchovali si vlast i všechen majetek, a teď ještě těží z bídy těch, kteří už jsou totálně na dně.
Naštěstí bylo vrcholné léto a na polích probíhaly žňové práce. Na ty nás sice nikdo nechtěl, aspoň jsme si ale mohli po odklizeném obilí nasbírat zbylé klasy. To byla naše hlavní činnost. S asi půl metrákem takto nelehce nastřádaného zrní jsem se vypravila do Rütingu, abych je vyměnila za trochu mouky a šrotu. Hodinové tahání se s touto zátěží však bylo zbytečné. Mlynář mě odmítl s tím, že zrní obsahuje vysoké procento vlhkosti. Měla jsem zas přijít, až bude řádně vysušené.
Zašli jsme si dobrou hodinu pěšky zpátky do lágru v Questinu pro malý plechový sud a zhotovili si z něj něco trochu podobného kamnům, abychom si měli aspoň na čem uvařit polévku.
Poznávali jsme, že my vyhnanci jsme ti nejporaženější. Až po nás byli ti vybombardovaní. Těm aspoň zůstala jejich vlast.
Toto bylo nyní Německo, na něž jsme byli kdysi tak hrdí!
Z těch dvou malých místností jsme odstranili dobrých 20 věder špíny a staré slámy. Aspoň jsme nemuseli šetřit vodou. Vedle chatrče, pod silnicí, tekl potok Stepnitz, jehož voda byla křišťálově čistá. V chatrči uskladněný zahradní nábytek nechala selka ihned uložit do budovy statku. Dovolila nám ale vzít si trochu slámy, abychom nemuseli spát na holé zemi. Neměli jsme žádné kuchyňské vybavení, na co si sednout, čím si v noci posvítit, vůbec nic.
Nikdo nás nechtěl. Nebýt nátlaku státní správy, nejraději by nás byli vyložili ještě v polích mezi obcemi a ponechali nás našemu osudu. Viděli v nás jen přítěž. Sestra Elsa byla tímto přijetím tolik raněná, že jsem ji pouze s námahou ochránila před sebevraždou. Všude byla odmítnuta. Tak šla s námi do jedné staré, zahradní chatrče, která kdysi sloužila k pečení chleba, teď už byla téměř na spadnutí. Zdi, silné pouze na šířku cihly, byly rozpukané, dírami se dalo koukat ven. Nikde žádná kamna, bývalá pec stála přistavěná zvenčí.
1. července 1946 byl náš transport rozpuštěn. Sedláci s koňskými povozy už stáli před lágrem a my habendorfští jsme se po pětisetleté historii nedobrovolně rozptýlili na všechny světové strany Schönbergského okresu. Má sestra Elsa a já s mým Heinzem jsme se s dalšími šesti rodinami dostali do obce Kastahn.
(Hildegard Jenatschke)
z kapitoly Totálně na dně a bez vlasti
Přitom jen málokdo z Čechů ví, že Němci se svými vládami patří dnes k největším odpůrcům neospravedlnitelných násilností ve světě. Že jsou ze své nacistické minulosti traumatizovaní a staví se k ní nanejvýš zodpovědně. Že od války rok co rok nepřestávají Izraeli v tichosti, pokorně a dobrovolně platit ohromné odškodné za holokaust. Že byli největšími iniciátory spojení Evropy a že jsou též její ekonomickou lokomotivou. Ví se snad jen, že jsou dnes jednou z nejvyspělejších demokracií vůbec. Svět rozlišuje mezi německým národem a nacismem (stejně jako i mezi Čechy a komunismem), a chová k Němcům dnes už dávno zaslouženou úctu.
Je mi líto, ale jednoznačně nevůle ze strany Čechů.
Co stojí v cestě k upřímnému usmíření?
(Mimochodem fotografie, ukazující tzv. "odsun Němců" s povozy plně naloženými též nábytkem, patří k matoucí české propagandě. Ti lidé na nich nejsou Němci, nýbrž Češi při svém návratu ze Sudet, a lze je též poznat podle chybějících bílých pásků na rukávech, které museli nosit Němci.)
Nikdo z tzv. odsunutých si vyhnání nezasloužil, protože se mezi nimi nenacházel ani jediný prokazatelný zločinec. Ti zavčas uprchli nebo spáchali sebevraždu nebo už byli zavření, ale žádný z nich se nenacházel mezi vyhnanci! O nespravedlivém obvinění všech vyhnanců tudíž nemůže být nejmenších pochyb.
Je proto nadbytečné, když své neoficiální omluvy za vyhnání Němců vždy podmiňujeme jejich antinacismem. To vytváří falešný dojem, jako kdyby jen jejich část byla bez viny, zatímco všichni ostatní si vyhnání zasloužili, což není pravda!
Postihovalo stejně tak německé luteránce jako Českou jednotu bratrskou.
Národnostně nebylo motivováno ani pronásledování protestantských církví.
Není pravda, že se česká nenávist vůči Němcům zrodila už po bitvě na Bílé Hoře. Následné popravy nebyly namířeny proti českému národu (českým pánům), nýbrž proti stavovskému odboji vůči králi. Mezi popravenými se nacházela též velká část šlechty německé národnosti.
Obraz Němce-nepřítele byl vykonstruován v době našeho národního obrození v čele s Fr. Palackým za účelem posílení národního sebevědomí Čechů. Původně ušlechtilé české národní obrozenectví tak přerostlo v šovinismus a narušilo česko-německé vztahy ještě o mnoho let dříve, než přišli k moci nacisté, dokonce ještě než se narodil Hitler.
Například - jak dobře víme - i my Češi jsme zřídili koncentráky. Dokonce bez války, a jen k vraždění, mučení a ponižování svých vlastních, slušných spoluobčanů. Takto vzato bychom tedy nebyli o nic lepší. Jenomže také víme, že toto jsme nezpůsobili my Češi jako národ, nýbrž komunismus. Bylo by proto stejně korektní, neobviňovat ani Němce jako národ za zločinný nacismus.
Samé nepoctivé polopravdy.
Citace z už porevolučních novin.)
Nebo zřídili snad Češi koncentráky?" (
posílali Čechy a Židy do plynu!
Mučili je, sebrali jim všechen majetek,
To oni vyhnali Čechy z našeho pohraničí!
Chtěli do rajchu, tak tam taky šli!
"Odsun si zasloužili!
ýstižně vyjádřenou větami ze současnosti:
velké části Čechů vůči Němcům, v
cíleně pěstovanou nenávistí
150 let (od národního obrození)
Čím začít? Snad tou již
Historie česko-sudetoněmeckých vztahů
VÝŇATKY z kapitoly
života i ze života své rodiny a přátel.
Autor vypráví ze svého
našich dějinách z první ruky…
Kdo se nebojí svědectví o
od jejího vzniku až do dnešní doby.
s dějinami naší republiky (téměř)
Životní příběh těsně spjatý