V pátém dílu Anastasia nejen vytváří překrásný obraz budoucnosti a opodstatňuje její reálnost pro dnešní generaci. Ve skutečnosti předkládá svůj projekt rozvoje země. V této souvislosti autor oslovuje prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina prostřednictvím dopisu, který zveřejňuje ve své knize.

Úryvek z knihy:

A na zemi bude dobro

„Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manželé a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša, tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače i po večerech. Členové rodiny, zvyklí se večer scházet, šli za ním do pracovny a tam si tiše dělali každý své. Manželka si sedala do křesla a vyšívala. Syn Konstantin četl nebo si kreslil, vytvářel krajiny nových osad. Jen pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké, a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů. V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně, kde každý dělal své. Dveře pracovny byly otevřené, a proto z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli kukání starožitných hodin s mechanickou kukačkou. Obvykle kukačka kukala pouze ve dne, ale teď byl večer. Proto se otec odtrhl od své práce a po díval se na dveře, ostatní členové rodiny se udiveně dívali tím směrem, odkud se před chvílí donesl zvuk. Jen malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný, podruhé zřetelný. Najednou se opět rozeznělo kukání, jako by někdo byl v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin a nutil mechanickou kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem směrem k synovi a řekl: ,Kosťo, běž tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav. Tolik let nám dědečkův dárek sloužil. To je nějaká zvláštní porucha… Opravdu zvláštní… Zkus ji opravit, Kosťo.‘ Děti vždy poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctívali své rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco společně s rodiči nebo plnit rodičovskou prosbu. Když Kosťa slyšel otcovu prosbu, ihned se zvedl, ale do dětského pokoje k údivu matky a otce nešel. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál a ustavičně pozoroval svou mladší sestru. Galina – matka rodiny – se znepokojeně dívala na ztuhlého syna. Najednou se zvedla a polekaně vykřikla: ,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?‘ Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl: ,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit otcovu prosbu, ale nemohu.‘ ,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?‘ ,Mohu se hýbat,‘ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je tady a je silnější.‘ ,Kdo je tady? Kdo je silnější?‘ stále více se znepokojovala matka. ,Dáša,‘ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ,To ona přeřazuje ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se to nedaří, když ona…‘ ,Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin v jiném pokoji?‘ ,No ano, tady,‘ odpověděl Kosťa, ,ale myšlenka je tam, kde jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají, dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak hraje často. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco vyvádět…‘ ,Nad čím se Dáša zamýšlí?‘ vstoupil do rozhovoru Ivan Nikiforovič. ,A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?‘ ,Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin – to není podstatné, takhle se jenom baví. Také to dokážu – hýbat ručičkami, když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její mysli nelze zabránit.‘ ,Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?‘ ,Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já ji teď přeruším, aby neprovedla něco dalšího.‘ Kosťa se přiblížil ke křeslu, v němž seděla jeho mladší sestra, a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl: ,Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.‘ Řasy malé holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání přestalo a nějakou dobu bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil omlouvající se hlas malé Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma laskavýma očima a pronesla: ,Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala. Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď nemohu přestat. A zítra, až si odpočinu, budu pokračovat.‘ Rty holčičky se zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: ,Ty, Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet, dokud to nedomyslím.‘ ,Pojď ke mně, dceruško,‘ řekl Ivan Nikiforovič ve snaze být zdrženlivý, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je, aby ji mohl obejmout. Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala jej kolem krku, chvíli se tiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle a přitiskla se k němu hlavičkou. Ivan Nikiforovič z nějakého důvodu těžce skrýval své dojetí, pak promluvil k dceři: ,Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš. Jenom řekni, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domyslet a proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?‘ ,Chci, tatínku, udělat tak, aby všechno příjemné trvalo dlouho a nepříjemné málo a neznatelně nebo vůbec nebylo, tak to chci domyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné.‘ ,Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinových ručičkách, Dášenko.‘ ,Já vím, že ne, tatínku. Pochopila jsem, že to nezáleží na hodinových ručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych cítila čas. Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím stihnout… Proto také hýbu ručičkami.‘ ,Jak to děláš, Dášenko?‘ ,Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin, potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybují se rychleji, když začínám rychle myslet.‘ ,Čeho chceš dosáhnout, dceruško, když posouváš čas? Čím se ti nelíbí přítomný?‘ ,Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas za to nemůže. To lidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potom na dlouho odjíždíš. Kazíš čas, když odjíždíš.‘ ,Já? Kazím? Jak?‘ ,Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývají velice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdy se všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňka teprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečky a ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smála tak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčci se radovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi ne kroužil se mnou, ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společně se všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jiný čas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od nás na dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malá jablíčka. Stále jsi byl pryč. A maminka chodila k této jabloňce a stála tam sama. Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a nic kolem nemělo proč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi. Smutný úsměv. Takový čas je špatný.‘ Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako by zarazila z něčeho uvnitř a vypálila: ,Nesmíš čas zhoršovat, když je krásný… Tatínku!‘ ,Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíš všechno o době, v které my všichni… V které žijeme,‘ popleteně mluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak vysvětlit své odjezdy. Srozumitelně to objasnit své malé dceři. Ale nenašel nic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítači schémata a modely raket. ,Pochop to, Dášenko. Je nám tady samozřejmě dobře. I těm lidem, kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsou jiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychom ubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátové občas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní, aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávno v jiném státě, ne v našem, vynalezli novou zbraň… Zatím je silnější než ta naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,‘ Ivan Nikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazení rakety neobvyklého vzhledu. ,Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupu je padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétá a směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. Je velice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkoliv předmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jedna z malinkých raket a ničí tento předmět. Malinká raketa má větší rychlost, poněvadž na začátku startu využívá setrvačnost velké rakety. Aby se dalo sestřelit jedno takové monstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket. Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky. Jsou pečlivě schované na různých místech, v dolech, hluboko pod zemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzlétnout. Menší skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožuje jim velkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítače nosné rakety, Dášenko.‘ Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychle mluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o pro gramu, jako by zapomněl na svou dceru stojící u počítače. Najednou se rychle přiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťukl na klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivového systému raketového komplexu, potom schéma radarového zařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazení a již si nevšímal své malé dcerky. Uvažoval nahlas: ,Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě, každý. Ale program se nemůže lišit. Program je stejný…‘ Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadoval okamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitoru a ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícího obsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesy a na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě: ,Co se stalo?‘ zeptal se ho Ivan Nikiforovič. ,Zaznamenali jsme tři podivné výbuchy,‘odpověděl voják. ,Byl vydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslo jedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe došlo k zemětřesení. Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle informační služby všechny vojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna. Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se to objasnit. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupit k analýze situace,‘ rychle a vojensky přesně mluvil člověk z obra zovky monitoru a na konci dodal, tentokrát již s nějakým zvoláním: ,Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují, přepínám…‘ Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovič se stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel. V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle něhož pořád stála malá Dáša, a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce. Uviděl, jak jeho malá dcera přimhouřila oči a bez mrknutí se dívala na obrazovku se schématem moderní rakety. Najednou sebou její tělíčko trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu „Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřila oči a zamířila na ni svůj soustředěný pohled. Ivan Nikiforovič stál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a jen si v duchu horečně opakoval tutéž otázku: ,Skutečně je vyhazuje do povětří? Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Ona je ničí? Opravdu? Ale jak?‘ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil se na ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ,Dášo, Dášenko, dceruško, zastav se!‘ Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychle zvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychle pronesl: ,Tak teď jsi, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvit dva dny. Jeden den za mámu, druhý za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám, že jsi polekala tátu.‘ Dáša se pomalu probírala ze svého soustředěného stavu, otočila se k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícím a omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči, jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísně než dříve pronesl: ,Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal, ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.‘ A se slovy: ,Jen aby tě nenapadlo brečet,‘ laskavě objal Dášu. Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínka se škubala, s hořkostí opakovala: ,Opět jsem vás vylekala. Jsem nemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.‘ Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladila Dášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začala tiše plakat. ,Jak to dělá, Kosťo? Jak?‘ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenž přicházel k sobě. ,Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,‘ odpověděl Kosťa. ,Ale hodiny jsou tady a rakety – daleko, a jejich poloha je přísně utajena.‘ ,Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uviděla vnější vzhled předmětu.‘ ,Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojit kontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť je tam ochrana, kódy…‘ ,Ale Dáša, tati, spojuje všechny kontakty do té doby, než nastane zkrat. Dříve jí to trvalo velice dlouho, kolem patnácti minut a poslední dobou asi půl druhé minuty.‘ ,Dříve?!‘ ,Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začala posouvat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto, kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotu a poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylo těžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení, řekl jsem jí, že je ještě malá a neví, jak se má startovat a brzdit, ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí, co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dáša se, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala. Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že rukama nic nedělá. Přesněji řečeno zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati, kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.‘ ,S mikroby?! S jakými mikroby?‘ ,S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitř nás. Jsou neviditelní, ale existují. Pamatuješ se, tati, na kraji našeho pozemku v lese trčely ze země kovové opěry od starého dálkového elektrického vedení?‘ ,No ano, a co?‘ ,Byly rezavé, na betonových pilířích. Když jsme s Dášou chodili na houby, uviděla tyto pozůstatky, řekla, že je to moc špatné, že překáží růstu jahůdek a hub. Potom řekla: „Musíte je rychle, rychle sníst.“‘ ,No a?‘ ‚Za dva dny tyto rezavé pozůstatky a betonové pilíře nebyly. Zůstala jen pustá zem, zatím bez trávy… Mikrobi snědli kov a beton.‘ ,Ale proč? Proč jsi, Kosťo, dříve neřekl o všem, co se děje s Dášou?‘ ,Bál jsem se, tati.‘ ,Čeho?‘ ,Četl jsem z historie… V nedávné minulosti byli lidé s neobvyklými schopnostmi izolováni. Chtěl jsem všechno říci tobě a mámě, ale nevěděl jsem, jaká slova mám najít, abyste pochopili, uvěřili…‘ ,Kosťo, vždy ti věříme, a navíc jsi mohl předvést… Přesněji řečeno, poprosil bys Dášu, aby předvedla své schopnosti na něčem neškodném.‘ ,Já jsem se, tati, bál něčeho jiného… Mohla by předvést…‘ Kosťa ztichl, a když opět začal mluvit, jeho řeč byla vzrušená a vášnivá. ,Tati, mám vás s mámou rád… Na Dášu jsem občas přísný, ale také ji mám moc rád. Je hodná. Dáša je přátelská ke všemu v okolí. Neublíží ani broučkovi. A oni neubližují jí. Přiblížila se k úlu, posadila se přímo u česna a dívala se, jak létaly včely… Mnoho včel lezlo po jejích ručičkách, nožkách a po tváři, ale nebodaly. Dášenka nastavovala přilétajícím včeličkám dlaň, sedaly na ni a něco zanechávaly. Potom olízla svou dlaň a zasmála se. Je hodná, tatínku…‘ ,Uklidni se, Kosťo. Nerozrušuj se. Pojď, v klidu zhodnotíme situaci. Ano, je třeba si všechno v klidu promyslet. Dáša je ještě dítě. Vyhodila do povětří několik moderních raketových komplexů. Mohla začít světová válka. Strašná válka. Ale i kdyby nebyla válka… Kdyby prolistovala stránky nejen s vyobrazením nepřátelských raket, ale i našich. Jestliže by začaly explodovat všechny existující rakety ve všech státech, svět by se mohl octnout na hranici všeobecné katastrofy. Mohly by zahynout stovky milionů lidí. Také mám rád naši malinkou Dášu. Ale miliony… Je třeba se poradit. Je třeba najít východisko. Ale prozatím, nevím… Je třeba Dášu nějak izolovat. Nějak… Ano. Možná, že by bylo dobře ji na nějakou dobu uspat. Možná… A co jiného? Nenapadá mě žádná jiná možnost.‘ ,Tati, tati… Počkej. Možná že všechny smrtonosné zbraně, jež se jí nelíbí, lze odstranit ze světa?‘ ,Odstranit? Ale… Proto je zapotřebí souhlas všech států. Všech vojenských bloků. Ano… Ale toho není možné dosáhnout rychle. Jestli je to vůbec možné. A zatím…‘ Ivan Nikiforovič sebou najednou škubl, rychle se přiblížil k počítači, na monitoru ještě svítilo vyobrazení rakety, kterou Dáše zabránili zničit. Vypnul počítač s vyobrazením rakety, přesedl k jinému a začal posílat text: ,Základně. Toto sdělení je třeba okamžitě předat všem vojenským blokům a mezinárodním médiím. Příčinou řady výbuchů raketových komplexů jsou bakterie, schopné způsobit zkrat. Jsou řízené. Je třeba zničit všechna vyobrazení munice, jež má schopnost explodovat. Všechna!!! Od nejmenší kulky po nejmodernější raketový komplex. Ten, kdo řídí bakterie, nepotřebuje vědět polohu předmětu s nebezpečím výbuchu, stačí mu pouze vidět jeho zobrazení.‘ Ivan Nikiforovič se podíval na usmívající se Dášu, jež si vesele povídala s mámou, a přidal ke sdělení následující text: ,Místo, kde se nachází zařízení, které řídí výbuchy, není známo.‘ Potom poslal na základnu šifrované sdělení. Příští ráno se konalo mimořádné zasedání Vojenské rady Ruska. Kolem osady, v níž se nacházel statek Ivana Nikiforoviče, byla umístěna ochrana. Snažila se být nenápadná, vojáci byli převlečeni za silničáře. Pět kilometrů od osady se jako by začala stavět okružní cesta a „stavěli“ ji současně na každém metru, ve dne v noci. Na statku Ivana Nikiforoviče byly nainstalovány televizní kamery, které sledovaly každou minutu života malé Dáši. Obraz se vysílal do centra, jenž se podobalo základně pro řízení kosmických letů. Desítky odborníků, psychologů, vojáků, kteří byli připraveni vydat potřebné příkazy v případě extrémní situace, na směny hlídaly monitory. Odborní psychologové pomocí speciálního spojení doporučovali rodičům malé Dáši, jak ji mají něčím upoutat, jen aby opět neupadla do zádumčivosti. Ruská vláda vydala mezinárodní prohlášení, jež mnohým připadalo podivné, v němž sdělila, že v Rusku existují síly schopné vyhodit do povětří jakoukoliv munici, na jakémkoliv místě. Tyto síly nejsou zcela kontrolovatelné ruskou vládou, ale v současné době s nimi probíhá jednání. Nepravděpodobnost tohoto prohlášení potřebovala důkazy. Mezinárodní rada přijala rozhodnutí vyrobit sérii střel neobvyklého tvaru. Vyrobili je se čtvercovými nábojnicemi. Každá ze zemí účastnících se experimentu si vzala dvacet takových střel a schovala je na různá místa na svém území.“ „A proč zrovna střely se čtvercovými nábojnicemi, proč nevzali obyčejné?“ „Báli se, že mohou vybuchnout nejen všechny střely existující na světě, ale i všechny náboje v zásobníkách pistolí policie a vojáků, všech lidí, jež měli u sebe zbraň s náboji.“ „Ano, samozřejmě. A jak dopadl pokus se čtvercovými nábojnicemi?“ „Ivan Nikiforovič pozval k sobě do pracovny svou malou dceru Dášu, ukázal jí fotografii čtvercové nábojnice a poprosil, aby ji vyhodila do povětří. Dáša se podívala na fotografii a řekla: ,Mám tě moc ráda, tatínku, ale nedokážu splnit tvou prosbu.‘ ,Proč?‘ divil se Ivan Nikiforovič. ,Protože se mi to nepodaří.‘ ,Jakpak, Dášenko, dříve se ti dařilo, vyhodila jsi do povětří celou sérii moderních raket a teď se to nepovede?‘ ,Vždyť jsem se tehdy rozrušila, tatínku. Nechtěla jsem, abys odjížděl, mnoho hodin seděl u svého počítače. Když sedíš u svého počítače, s nikým nemluvíš a nic zajímavého neděláš. Teď jsi stále nablízku. Stal ses moc hodným, tatínku, a proto se mi nepodaří způsobit výbuchy.‘ Ivan Nikiforovič pochopil – Dáša nedokáže vyhodit do povětří hranaté nábojnice, protože jí není jasný cíl výbuchu, jeho smysl. Začal znepokojeně chodit po pracovně a horečně přemýšlel, jak má najít východisko. Začal vzrušeně přesvědčovat Dášu. Obracel se k dceři, ale jako by rozmlouval sám se sebou: ,Nepovede se… Ano… Je to smutné… Po tisíciletí se ve světě válčilo. Končily války mezi jedněmi státy, začínaly válčit jiné. Hynuly miliony lidí, hynou i teď. Na zbrojení se utrácí obrovské prostředky… A byla možnost zastavit tento nekonečný ničivý proces, ale bohužel,..‘ Ivan Nikiforovič se podíval na Dášu sedící v křesle. Dceřina tvář byla klidná. Se zájmem se dívala, jak chodí po pracovně a mluví. Ale smysl slov, jež pronášel, ji nevzrušoval. Nechápala úplně, co jsou to války, jaké prostředky a kdo je utrácí. Přemýšlela o něčem jiném: ,Proč táta vzrušeně chodí po své pracovně mezi nevlídnými počítači, jež nedávají žádnou energii? Proč nechce vyjít do zahrady, kde kvetou stromy a zpívají ptáci, kde každá bylinka a větvička něčím neviditelným laskají celé tělo. Teď jsou tam máma a bráška Kosťa. Už aby táta co nejdřív ukončil svůj nezajímavý rozhovor a aby společně šli do zahrady. Máma a Kosťa se ihned zaradují, jen co je uvidí. Máma se bude usmívat a Kosťa jí už včera slíbil povědět o tom, jak se člověk dokáže dotknout daleké hvězdičky, když se dotkne kamínku nebo květiny. Kosťa vždy plní své sliby…‘ ,Dášenko, tebe nezajímá mě poslouchat? Nerozumíš tomu, co jsem řekl?‘ obrátil se k dceři Ivan Nikiforovič. ,Myslíš na něco jiného?‘ ,Já, tatínku, přemýšlím: proč jsme tady a ne na zahradě, kde na nás všechno čeká?‘ Ivan Nikiforovič pochopil, že s dcerou je třeba mluvit upřímněji a konkrétněji. A začal: ,Dášenko, když jsi tenkrát vyhodila do povětří rakety, zrodila se myšlenka prověřit tvé schopnosti ještě jednou. Přesněji řečeno ukázat celému světu schopnost Ruska zničit všechny zbraně na světě. Pak bude zbytečné je vyrábět. Bude to nesmyslné a nebezpečné. Lidé budou sami likvidovat ty, co jsou již vyrobené. Začne všeobecné odzbrojení. Čtvercové nábojnice jsou vyrobené speciálně proto, abys mohla předvést své schopnosti a aby při tom nikdo nezahynul. Vyhoď je do povětří, Dášenko.‘ ,Teď to nedokážu, tatínku.‘ ,Proč? Dříve jsi dokázala, a teď ne?‘ ,Dala jsem si slovo, že již nikdy nebudu nic vyhazovat do povětří. A když jsem si to slíbila, schopnost vyhazovat do povětří již nemám.‘ ,Nemáš? Ale proč sis to slíbila?‘ ,Bráška Kosťa mi ve své knížce ukazoval obrázky: jak výbuchy trhají na kousky lidská těla, jak se jich lidé lekají, jak padají a umírají stromy, a tak jsem si dala slovo…‘ ,Dášenko, takže již to nikdy nedokážeš? Alespoň ještě jednou… Pouze jednou. Tyto čtvercové nábojnice.‘ Ivan Nikiforovič podal dceři fotografii čtvercové nábojnice. ,Jsou vyrobené speciálně pro pokus a schované na různých skrytých místech. Ani vedle, ani poblíž nich nejsou lidé. Všichni čekají, jestli vybuchnou, nebo ne. Vyhoď je do povětří, dcerko, to nebude porušením slibu. Nikdo nezahyne. Naopak…‘ Dáša se ještě jednou lhostejně podívala na fotografii čtvercové nábojnice a klidně odpověděla: ,I kdybych svůj slib porušila, tyto nábojnice stejně nevybuchnou, tatínku.‘ ,Ale proč?‘ ,Protože ty, tatínku, moc dlouho mluvíš. Jakmile jsem viděla tyto čtvercové obludy na fotografii, ihned se mi znelíbily. Nejsou hezké. A teď…‘ ,Co teď?.. Dášenko… Co?‘ ,Promiň mi, tatínku, ale po tom, co jsi mi ukázal fotografii, jsi mluvil tak dlouho, že oni je za tu dobu skoro snědli.‘ ,Snědli? Co snědli?‘ ,Tyto čtvercové nábojnice. Jakmile se mi znelíbily, pocítila jsem to – oni se dali do pohybu a začali je velice rychle jíst.‘ ,Kdo, oni?‘ ,No, takoví malincí. Jsou všude kolem nás a uvnitř nás. Jsou dobří. Kosťa říká, že jsou to bakterie nebo mikroorganismy. A já jim říkám „po svém“, lépe: „mí malincí, miloučcí“. To se jim líbí víc. Občas si s nimi hraji. Lidé si jich skoro nevšímají, ale oni se vždy snaží udělat dobře každému člověku. Když se člověk raduje, je jim také dobře z radostné energie, když se člověk zlobí a ničí něco živého, hynou ve velkém množství. Namísto těch, kteří zahynou, pospíchají další. Občas nestíhají vystřídat ty, které zemřeli a lidské tělo je nemocné.‘ ,Ale ty jsi zde, Dášenko. A nábojnice jsou schované daleko, v různých státech pod zemí. Jak se mohli, no, tito tví „malincí“, v jiných zemích tak rychle dozvědět o tvém přání?‘ ,Vždyť oni si řetězově velice rychle všechno vyprávějí, mnohem rychleji, než běhají figurky ve tvém počítači…‘ ,Počítač… Spojení… Hned… Hned všechno prověřím, na našem teritoriu jsou kolem každé nábojnice instalované videokamery. Hned.‘ Ivan Nikiforovič se otočil k počítači. Na obrazovce monitoru svítilo zobrazení čtvercové střely. Přesněji řečeno toho, co po ní zbylo. Trup střely byl rezavý, celý děravý, vedle se válela hlavice a byla značně zmenšená. Ivan Nikiforovič přepnul monitor, ale s ostatními střelami se děly stejné věci. Na monitoru se objevil člověk ve vojenské uniformě. ,Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, sám jste již všechno viděl.‘ ,Jaké závěry udělala Rada?‘ zeptal se Ivan Nikiforovič. ,Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a jednají. Ochranka se pokouší vypracovat dodatečná bezpečnostní opatření pro objekt.‘ ,Neříkejte mé dceři objekt.‘ ,Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné. Za deset minut k vám dorazí expertní skupina předních odborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsou na cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.‘ ,K jakému názoru se přiklání většina členů Rady?‘ ,Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné, abyste okamžitě odstranil veškerá zobrazení technických prostředků. Zůstaňte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.‘ Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statek Ivana Nikoforoviče, v průběhu půldruhé hodiny mluvila s malou Dášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, ale po půldruhé hodině došlo k události, jež přivedla do naprostých rozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovali všechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředí Bezpečnostní rady. Po půldruhé hodině komunikace s malou Dášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče. Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou, která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin byly na čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určený počet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníku a kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapeně dívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášu a mlčeli. ,Oh,‘ najednou vykřikla Dáša, ,vždyť jsem úplně zapomněla. Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkami hodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu. Musím jít.‘ Dva členové ochranky zablokovali východ z pracovny. ,Na co zapomeneš, Dášenko?‘ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič. ,Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka, abych pohladila a zalila její malou květinu. Vždyť bez lásky je jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.‘ ,Ale vždyť květina není tvá,‘ poznamenal Ivan Nikiforovič, ,proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama?‘ ,Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.‘ ,Kam na návštěvu?‘ ,Někam na Sibiř.‘ Ze všech stran zazněly tlumené výkřiky přítomných: ,Není jediná!‘ ,Jaké schopnosti má její kamarádka?‘ ,Není sama!‘ ,Kolik jich je?‘ ,Jak je máme najít?‘ ,Musíme okamžitě přijmout opatření ohledně každého podobného dítěte!‘ Všechny výkřiky utichly, jakmile se ze svého místa zvedl starší šedivějící muž, jenž seděl stranou. Tento člověk měl vyšší hodnost a postavení nejen mezi přítomnými v pracovně Ivana Nikiforoviče. Byl předsedou Bezpečnosti rady Ruska. Všichni se k němu otočili a ztichli. Šedivý člověk se díval na Dášu sedící na malém dřevěném křesílku a po jeho tváři tekla slzička. Potom se pomalu přiblížil k Dáše, klekl si před ní na jedno koleno a natáhl ruku směrem k ní. Dáša se zvedla, udělala krok, chytla se volánu svých šatů, předvedla poklonu a položila na jeho dlaň svou malinkou ručičku. Šedivý muž se na ni nějakou dobu díval, potom sklonil hlavu, s úctou políbil Dášinu ručku a řekl: ,Odpusť nám, prosím, malá Bohyně.‘ ,Jmenuji se Dáša,‘ odpověděla holčička. ,Ano, samozřejmě, říkají ti Dáša. Pověz nám, co se stane na naší Zemi?‘ Holčička se udiveně podívala do tváře staršího muže, přiblížila se k němu a svou dlaní opatrně utřela slzu na jeho tváři, dotkla se prstíkem kníru. Potom se otočila ke svému bratrovi a řekla: ,Ty jsi mi, Kosťo, ještě slíbil, že mi pomůžeš povídat si s liliemi ve Verunčině rybníčku. Pamatuješ se, jak jsi to sliboval?‘ ,Ano ,‘ odpověděl Kosťa. ,Tak pojďme.‘ ,Pojďme.‘ Ve dveřích Dáša obešla ochranku, která se před ní rozestoupila, otočila se k muži, jenž stále klečel na jednom koleně, usmála se na něj a s jistotou pronesla: ,A na Zemi bude… Bude dobro!‘ Po šesti hodinách šedivý předseda Bezpečnostní rady Ruska vystoupil na rozšířeném zasedání: ,Ve světě je všechno relativní. Ve srovnání s naší generací se ta nová podobá bohům. Ne ona by si měla brát příklad z nás, ale my z ní. Celá vojenská moc planety s jejími unikátními technickými vymoženostmi se zdá být bezmocná před jednou jedinou malinkou holčičkou nové generace. A naším úkolem, naší povinností před novou generací je uklidit špínu. Musíme vynaložit všechno úsilí, abychom očistili zem od všech druhů zbraní. Naše technické úspěchy a vy nálezy, vtělené do nejmodernějších, jak se nám zdálo, unikátních vojenských komplexů, se před tváří nové generace ukázaly nepotřebným krámem. Musíme ho uklidit.‘“ Závody v odzbrojení „Konalo se mezinárodní zasedání Rad bezpečnosti vojenských bloků různých států a kontinentů, během něhož se vypracovávaly plány rychlé likvidace vojenské techniky a střeliva. Vědci různých států si vyměňovali zkušenosti v oblasti technologie likvidace zbraní. V médiích neustále vystupovali psychologové ve snaze předejít panice mezi obyvatelstvem, jež vlastnilo různé druhy střelných zbraní. Panika vznikla, když na veřejnost pronikla zpráva o ruském fenoménu. Fakta byla poněkud překroucená. Řada západních informačních zdrojů mluvila o tom, že Rusko urychleně likviduje všechno střelivo, jež se nachází na jeho území, a připravuje se v době „X“ vyhodit do povětří vojenské zásoby jiných států a zároveň zničit větší část obyvatelstva. Lidé začali vyhazovat do řek své střelné zbraně a munici, zakopávat je na pustých místech, protože oficiální šrotoviště je nestačila přijímat. Byly vyměřeny pokuty za nepovolenou likvidaci zbraní. Zprostředkovatelské firmy vybíraly vysoký poplatek za příjem každého náboje, ale to nezastavovalo lidi, jež si přáli zbavit se toho, co představovalo nebezpečí pro celé rodiny. Lidé z měst, v jejichž blízkosti byly rozmístěné vojenské základny, žádali po vládě okamžitou likvidaci vojenských objektů. Ale vojenský průmysl, přeorientovaný na zničení zbraní, které dříve sám vyrobil, i bez toho pracoval na hranici svých možností. V tisku západních států se usilovně začaly šířit zvěsti o tom, že světu hrozí katastrofa ze strany Ruska. Že svět se nedokáže rychle zbavit nastřádaných zbraní, že množství podniků, jejichž úkolem je likvidace vojenského zařízení a střeliva, pracuje na hranici svých možností, ale nemohou během několika měsíců zničit to, co se produkovalo celá léta. Ruská vláda byla obviněna z toho, že prý dávno věděla o objevení dětí s neobvyklými schopnostmi a již se dobře připravila na likvidaci smrtonosných zbraní. Jako důkaz se uváděl fakt, že se vláda Ruska zaměřila na výkup a demontáž ekologicky nespolehlivých továren nejen na svém území, ale i na území států nacházejících se poblíž ruských hranic. A jestli Rusko dokáže jako první očistit své území od zbraní, bude mít možnost zničit státy, jež zaostávají v závodech v odzbrojení. Úmyslně se přeháněly různé škody a následky světové katastrofy. Pro firmy, jež likvidovaly střeliva, to bylo velice výhodné, jelikož se zvyšovala cena jejich služeb. Kupříkladu člověk, který odevzdával náboje ze své pistole k likvidaci, musel platit 20 dolarů za každý náboj. Svévolné zakopání nebo vyhození zbraně se považovalo za záškodnický čin. Panika narůstala i z toho důvodu, že nikdo nemohl navrhnout účinnou ochranu před schopnostmi, jež byly odhalené u ruských dětí. Ruský prezident udělal riskantní a ne promyšlený, jak se tehdy všem zdálo, krok – rozhodl se vystoupit v přímém přenosu na všech světových programech, obklopený dětmi s neobvyklými schopnostmi. A když byl oznámen den a čas tohoto vystoupení prezidenta Ruska, u televizních obrazovek se sešlo skoro celé obyvatelstvo planety. Den předtím se zastavilo mnoho podniků, zavřely se obchody, vyprázdnily se ulice – lidé čekali na informaci z Ruska. Svým vystoupením ruský prezident chtěl uklidnit lidi, ukázat celému světu, že rodící se generace Rusů není nějaké krvelačné monstrum, ale dobré, obyčejné děti a že se jich není třeba bát. Aby byl přesvědčivější, požádal ruský prezident své pomocníky, aby shromáždili do jeho pracovny kolem třiceti dětí s neobvyklými schopnostmi a rozhodl se, že zůstane v pracovně s těmito dětmi sám. Všechno se stalo právě tak.“ „A copak prezident Ruska řekl světovému společenství?“ „Jestli chceš, můžeš tuto scénu vidět a slyšet sám, Vladimíre.“ „Ano, chtěl bych.“ „Dívej se.“ Prezident Ruska stál u malé tribuny vedle svého pracovního stolu. Z obou stran na malých židličkách seděly děti různého věku, přibližně od tří do deseti let. Na protější straně pracovny se rozmístila skupina novinářů s televizními kamerami. Prezident začal mluvit: „Vážené dámy a pánové, občané! Schválně jsem na setkání pozval děti. A jak se můžete přesvědčit, nacházím se s nimi v této pracovně sám, bez ochranky, bez psychologů a rodičů. Tyto děti nejsou monstra, jak se je snaží prezentovat řada informačních prostředků na Západě. Sami vidíte, že jsou to obyčejné děti. V jejich tvářích a činech nejsou přítomné příznaky agresivity. Některé jejich schopnosti považujeme za neobvyklé. Ale je tomu tak ve skutečnosti? Možná že schopnosti, jež se začaly objevovat u dospívající generace, jsou pro člověka běžné. A neobyčejnými, nepřijatelnými pro lidskou existenci jsou naše výtvory. Lidská společnost vytvořila systém komunikace a vojenský potenciál, který dokáže přivést planetu ke katastrofě. V průběhu staletí se vedla mírová jednání mezi státy vlastnícími největší vojenský potenciál, ale závody ve zbrojení se nezastavovaly. Dnes máme reálnou možnost skoncovat s tímto nekonečným ničivým procesem. Teď mají větší výhodu ty státy, na jejichž území nejsou soustředěny smrtonosné zbraně. Takovýto stav vnímáme jako nepřirozený. Ale pojďme se zamyslet, proč se v našem vědomí zakotvilo přesvědčení, že pro lidské společenství je přirozené vyrábět prostředky na zničení člověka, jež představují hrozbu pro celé národy? Nová generace změnila priority, donutila nás vydat se opačným směrem – odzbrojovat. Strach, panika, horečné kroky, jež provází tyto procesy, se ve velké míře vytváří díky překrouceným informacím. Ruská vláda je obviňována z toho, že dávno věděla o existenci dětí s neobvyklými schopnostmi. Tato obvinění nejsou opodstatněná. Na území Ruska stále zůstává velký vojenský potenciál a my, stejně jako i mnohé státy, děláme všechno možné pro jeho likvidaci. Ruská vláda je obviněna z toho, že se nesnaží odhalit všechny děti s neobvyklými schopnostmi a nepodniká nic pro jejich izolaci, čímž se rozumí násilné uspání až do úplného ukončení procesu odzbrojení. Ruská vláda takový krok neudělá. Děti Ruska jsou rovnoprávnými občany našeho státu. A pojďme se zamyslet, proč vzniká přání izolovat ty, kteří neuznávají zbraň, ale nikoliv ty, kteří ji vyrábějí? Ruská vláda činí opatření, aby zabránila náhodnému emocionálnímu vzplanutí u dětí, jež dokáží vyslat impuls a vyhodit do povětří pro ně nepřijatelný druh zbraně. Z programů ruských televizních kanálů byly úplně vyřazeny filmy, v kterých se objevují vražedné zbraně. Byly zničeny hračky, jež imitují zbraň. Rodiče stále přebývají poblíž svých dětí a snaží se předejít jejich negativní reakci. Rusko…“ Prezident přerušil svou řeč. Asi pětiletý blonďatý chlapeček se zvedl ze svého místa a přiblížil se ke stojanu, na němž byla videokamera. Ze začátku si jenom prohlížel šrouby stojánku, ale když se jich dotkl rukou, kameraman nechal svou kameru a polekaně ustoupil za záda novinářů. Prezident se rychle přiblížil ke chlapečkovi, který polekal kameramana, vzal ho za ruku a odvedl k židličce, na níž předtím klidně seděl, a cestou říkal: „Vydrž prosím chvilku klidně sedět, než skončím.“ Ale pokračovat v řeči se mu nepovedlo. U stolu, na němž se nacházela spojovací technika, dva tří až čtyřletí chlapečci rejdili se spojovacími přístroji. Děti, jež na začátku výstupu tiše seděly, se teď rozptýlily po pracovně a dělaly každý své. Pouze trochu starší děti, a těch nebylo mnoho, seděly na svých místech a prohlížely si novináře s televizními kamerami. Mezi nimi byla holčička s mašličkami v copech, poznal jsem ji. Dáša, jež vyhodila do povětří současné raketové komplexy, s nedětskou inteligencí a pozorně hodnotila to, co se odehrávalo kolem, pozorovala reakci novinářů. Lidé celého světa, kteří se shromáždili u televize, uviděli poněkud rozpačitou tvář ruského presidenta. Přejel pohledem děti rozptýlené po pracovně. Uviděl dva chlapečky, kteří si hráli se zařízením vládního spojení, podíval se na dveře, za kterými se nacházeli jeho pomocníci a rodiče pozvaných dětí, ale nikoho si na pomoc nepřivolal. Prezident se omluvil za přerušený proslov, rychle se přiblížil k dvěma chlapečkům, kteří již stahovali ze stolu jeden z přístrojů, a chytl je do podpaží se slovy: „Vždyť to nejsou hračky.“ Jeden z chlapců, jenž se octl v prezidentově podpaží, uviděl svého kamaráda, visícího na druhé straně a zvonivě se zasmál. Druhý chlapeček šikovným pohybem škubl prezidentovou kravatou a pronesl: „Hračky!“ „Tohle si myslíš ty, ale to nejsou hračky.“ „Hračky,“ vesele zopakoval usmívající se chlapeček. Prezident uviděl, jak se k zařízení přiblížilo ještě několik dětí, přilákaných míháním barevných světel a zvuky, a začalo se dotýkat sluchátek. Tehdy postavil na podlahu dva neposedy, rychle se přiblížil ke stolu, zmáčkl nějaké tlačítko a řekl: „Okamžitě vypněte veškeré spojení v mé pracovně.“ Potom rychle rozložil na svém stole čisté listy papíru. Na každý položil tužku nebo propisku a pronesl k dětem shromážděným kolem: „Tady máte. Můžete si kreslit, co je libo. Až to nakreslíte, společně se podíváme, komu se to lépe povedlo.“ Děti obklopily stůl, začaly si brát papír, tužky a propisky. Těm, co byly menší a nemohly dosáhnout na stůl, začal prezident podávat židle a usazovat je, nebo je stavět na malé židličky. Když se ujistil, že se mu povedlo zaujmout děti kreslením, opět šel ke své tribuně, usmál se na diváky, nadechl se, odhodlaný pokračovat v řeči, ale opět se mu to nepovedlo. Přiblížil se k němu malý chlapeček a začal ho tahat za kalhoty. „Co se děje? Co potřebuješ?“ „Číí…“ řekl chlapeček. „Co?“ „Číí…“ „Číí, číí. Nejspíš chceš na toaletu?“ a prezident se opět podíval na dveře pracovny. Dveře se otevřely a hned dva asistenti nebo příslušníci ochranky prezidenta rychle namířili k němu. Jeden z mužů s přísnou a trochu napjatou tváří se naklonil a vzal chlapečka za ruku. Ale dítě nepouštělo nohavice prezidentových kalhot, šikovně vytrhlo svou ručku z ruky přísného muže, jenž ho odváděl z pracovny, a udělalo protestní gesto k dalším mužům, kteří se přiblížili. Muži, kteří vešli, znejistěli. Chlapeček opět zvedl hlavičku, díval se zezdola na prezidenta, opět ho zatahal za nohavice a řekl: „Číí…“ a trochu si přisedl. „To tvé „číí“ je teď nevhodné. A k tomu si ještě vybíráš,“ řekl prezident, rychle vzal chlapečka do náruče, omluvil se novinářům, namířil k východu a dodal: „Hned jsme zpátky.“ Obrazovky sta milionů televizí ukazovaly různé záběry dětí, jež si mezi sebou povídaly, hrály si a kreslily. Nejčastěji ukazovaly prezidentovu tribunu, která byla prázdná. A tehdy se ze svého místa zvedla malá Dáša. Vzala si židli, přitáhla ji k prezidentově tribuně, vyšplhala na ni, podívala se na novináře, do objektivů kamer, které na ni mířily, upravila mašle ve svých copech a promluvila: „Jmenuji se Dáša. A náš pan prezident je hodný. Ihned se vrátí. Přijde a všechno vám poví. Má menší trému. Ale dokáže vám povědět, jak bude dobře úplně všude na zemi. A že se nás nemá nikdo bát. Můj bráška Kosťa vyprávěl, jak se teď všichni bojí dětí, protože jsem vyhodila do povětří velké, nové rakety. Ale já jsem je nechtěla jen tak ničit, pouze jsem chtěla, aby táta od nás neodjížděl na dlouho a aby tolik nemyslel na ty rakety. A aby se na ně nedíval. Raději ať se dívá na mámu. Vždyť je lepší než všechny rakety dohromady. A také se raduje, když se táta na ni dívá a povídá si s ní. A když na dlouho odjíždí nebo se dívá na rakety, maminka je smutná. Ale já nechci, aby máma byla smutná. Kosťa, můj bráška, je velice chytrý a rozvážný, řekl mi, že jsem polekala mnoho lidí. Víc už vyhazovat do povětří nebudu. To vůbec není zajímavé. Existují jiné velmi důležité a zajímavé činnosti. Přináší radost všem. A rakety si rozmontujete sami. Rozmontujete, aby je nikdo nikdy nevyhazoval do povětří. A nás se nebojte, prosím. Přijeďte k nám na návštěvu. Všichni přijeďte. Dáme vám všem napít živé vody. Máma mi vyprávěla, jak u nás lidé žili dřív. Dělali, dělali svou práci, stavěli různé továrny a závody a tak se tím zaujali, že naráz nebylo živé vody. Voda se udělala špinavá. A prodávala se pouze v lahvích v obchodech. Ale voda v lahvích je mrtvá, udušená a lidé začali být nemocní. Tak bylo dříve a já jsem si nemohla nijak představit, jak je to možné, aby lidé zašpinili vodu, kterou právě sami pijí. Ale táta říkal, že i teď jsou na zemi celé státy, v nichž není živá, čistá voda, a lidé v těchto státech umírají na mučivé nemoci. A že v těchto zemích nejsou chutná jablka ani jiné plody, protože všechno živé je nemocné a člověk, který jí nemocné, se trápí. Přijeďte k nám všichni, všichni přijeďte. A my vás pohostíme zdravými jablky, rajčaty, hruškami a dalšími plody. Vy je ochutnáte, a když se vrátíte domů, tak si řeknete – není třeba dělat špínu, je lepší žít v čistotě. Potom, až u vás také všechno bude čisté, přijedeme k vám na návštěvu s dárky.“ Prezident, jenž se vrátil s chlapečkem v náručí, stál u dveří a poslouchal, jak mluvila Dáša. A když skončila, přiblížil se k tribuně a dodal, přitom nepouštěl chlapečka, který se pohodlně uvelebil v jeho náručí: „Ano, samozřejmě… Přijeďte, opravdu, u nás je možné si trochu vylepšit zdraví. Ale to není hlavní. Důležitější je, abychom všichni pochopili sebe a své předurčení. Je třeba to pochopit, abychom nebyli odstranění z lůna Země jako nějaké smetí. Všichni společně máme po sobě uklidit tu špínu, kterou jsme nahromadili. Děkuji všem za pozornost.“ Obraz prezidentovy pracovny zmizel. A Anastasiin hlas pokračoval: „Těžko říci, co zapůsobilo na lidi, kteří poslouchali přímý přenos z Ruska, proslov prezidenta nebo malé Dáši. Ale lidé již nechtěli věřit šířící se zvěsti o agresivitě Ruska. Lidé chtěli žít a žít šťastně, uvěřili, že je to možné. Po přímém přenosu z Kremlu se mnohokrát zvýšil počet lidí, kteří si přáli navštívit Rusko a nějaký čas tam žít. Po návratu z Ruska již nemohli žít dřívějším životem. V každém se začínalo probouzet uvědomění, jako první sluneční paprsek za úsvitu.“ Věda a pavěda „Anastasie, ale jak Rusové dokázali přijímat tak velký počet hostů? Zřejmě to bylo pro ně náročné. Umím si to představit: žiješ s rodinou na svém statku a zpoza plotu na tebe každou chvíli civí dav zevlounů.“ „Turisté a cizinci, kteří přijeli do Ruska na léčení, byli ubytováni ve městech v uvolněných bytech. Produkty se dodávaly ze statků a turisté se tam nevozili. Pouze někteří jedinci měli tu možnost navštívit trvalé bydliště nových Rusů. Psychologové stále varovali hospodáře statků, že jejich pohostinnost vyvolává u návštěvníků, obzvlášť ze států, jež se dříve považovaly za vysoce vyvinuté, psychickou skleslost. Odpovídalo to skutečnosti. Přibližně čtyřicet procent cizinců, kteří navštívili osady, po návratu domů upadalo do depresivního stavu, jenž hraničil se sebevraždou.“ „Jakpak? Proč? Vždyť jsi říkala, Anastasie, že v osadách je všechno překrásné, okolní krajina, strava a vzájemné porozumění v rodinách.“ „Je to pravda, avšak pro mnohé cizí hosty bylo to, co viděli, příliš překrásné. Představ si, Vladimíre, staršího člověka, jenž větší část svého života prožil ve velkém městě. Člověka, jenž se snažil za každou cenu vydělat co nejvíc peněz, a tím být, jak si to myslel, ne horší než ostatní. Výměnou za peníze dostal ubytování, oblečení, auto a stravu. A tak sedí člověk v za řízeném bytě, v garáži stojí auto, v ledničce – jídlo.“ „No, představil jsem si to, všechno má v pořádku a co dál?“ „No právě, co dál? Zkus na to odpovědět sám, Vladimíre.“ „Dál… Možná, že si tento člověk někam zajede, možná koupí nový nábytek nebo auto.“ „A potom?“ „Potom? Nevím, co potom?“ „Potom tento člověk zemře. Zemře navždy, nebo na miliony pozemských let. Jeho druhé Já, jeho Duše, nebude moci opět získat pozemskou úroveň bytí. Nebude moci proto, že za celý svůj život na zemi nestvořil nic dobrého. Intuitivně to každý chápe, právě proto je smrt pro lidi hrozivá. Pokud se většina lidí snaží o totéž a žije stejným způsobem, ostatní si myslí, že je třeba žít pouze tak, jako všichni. Ale najednou člověk uviděl úplně jiný život na zemi. Uviděl pozemský ráj, Prostor lásky, výtvor lidské ruky podle božského obrazu a svůj život považuje za promarněný a prožitý v pekle. Takový člověk umírá v mukách a jeho muka trvají miliony let.“ „A proč po zhlédnutí nového způsobu života Rusů neupadli do deprese všichni lidé?“ „Ostatní intuitivně chápali, že dokonce i ve stáří, jakmile začnou slábnoucí rukou tvořit na zemi Prostor lásky, Stvořitel prodlouží jejich život. A staří lidé se narovnali, ozářili svou tvář úsměvem a šli na pomoc mladým.“ „Ale přece, Anastasie, nevypadá to moc dobře, že se turisté, kteří přijeli do Ruska zdaleka, nemohli alespoň projít uličkami osad nových Rusů, nadýchat se čistého vzduchu.“ „Turisté žijící ve městech měli také možnost pocítit svěží dech země, napít se životadárné vody. Města byla ovanuta větříkem, který přinášel ze statků, jež se utápěly v zeleni, čistotu, étery a pyl. A turisté pozorovali tyto rajské oázy z uctivé vzdálenosti, když vyjížděli na exkurze, a snažili se neobtěžovat rodiny, které v nich žily. Podívej se, jak to všechno probíhalo.“ A opět vznikl nový obraz budoucna. Uviděl jsem silnici, která spojovala města Vladimir a Suzdal, jež byly třicet kilometrů od sebe. Dříve jsem jezdíval touto silnicí. Tehdy na ní člověk zřídka potkal autobusy s turisty, kteří si přáli podívat se na suzdalské starodávné chrámy a kláštery. Většinou byla silnice zaplněna osobními auty s místními značkami. Ale teď to bylo jiné. Po dvojnásobně rozšířené silnici se pohybovaly krásné autobusy. Zřejmě elektrické: neviděl jsem žádné výfuky, neslyšel jsem zvuk motorů, pouze svištění pneumatik. V elektromobilech seděly skupiny turistů různých národností. Mnozí si prohlíželi okolí dalekohledem. Přibližně kilometr od cesty, za špičkami různých stromů se rýsovaly střechy rodinných domů. Tam, za rovným živým plotem, se nacházely rodové statky Rusů. Z obou stran sil nice, v intervalu přibližně dvou kilometrů, se tyčily krásné dvoupatrové obchody a jídelny. Před nimi – menší asfaltovaná plocha, na níž se zastavovaly elektromobily, pokud byla volná. Z elektromobilů vycházela další skupina turistů a každý se snažil získat do zásoby nebo ochutnat na místě to, co se prodávalo. Všechny obchody a kavárny se zásobovaly produkty vypěstovanými na statcích. Také byly v obchodech vyšívané ruské košile, ručníky, výrobky ze dřeva a mnoho dalších věcí, vyrobených řemeslníky. Anastasia vysvětlila, že lidé ochotně kupují tyto výrobky proto, že vědí: košile, vyšitá dobrýma rukama šťastné ženy, je nepoměrně cennější než vyrobená na běžícím pásu. Kdybychom se dívali seshora na to, co bylo za viditelným lesním pásmem, uviděli bychom stinné aleje a statky lemované zelenou ohradou. Lesní pásmo obklopovalo osadu, v které se nacházelo přibližně devadesát usedlostí. Potom – pole, za kilometr – opět osada, obklopená lesním pásmem, a tak to pokračovalo na vzdálenost třiceti kilometrů. Pozemky stejné svou velikostí se sobě vůbec nepodobaly. Na jedněch převažovaly sadové kultury, na druhých – stromy z volné přírody, urostlé borovice, košaté cedry, duby a břízy. Na každém statku byl rybníček nebo bazén. Domy, obklopené květinovými záhony, byly také různé: velké dvoupatrové vily a malé jednopatrové. Byly postaveny v různém stylu: jedny s plochou střechou, jiné zas špičaté. A několik domků bylo bílých jako chatky ukrajinské vísky. V ulicích, jež rozdělovaly pozemky a působily jako aleje, jsem neviděl žádná auta. I na hospodářstvích jsem nezpozoroval žádné zvláštní oživení nebo práci. Měl jsem dojem, že všechnu tu neobyčejnou krásu vytváří někdo seshora a že lidé si pouze vychutnávají výsledek toho procesu. Uprostřed každé osady byly velké, krásné dvoupatrové budovy, vedle nichž se hbitě pohybovaly děti. Tedy uprostřed osad jsou vystavěny školy a kluby. Řekl jsem Anastasii: „Uprostřed osady, kde je škola a klub, je ještě vidět nějaký život, ale na statcích je zřejmě nuda. Jestli jejich majitelé dokázali rozmístit porost tak, že není třeba hnojit půdu, zápasit s plevelem a škůdci, jaká práce jim zbývá? Přece si myslím, že pro člověka je radostnější intenzivní práce, tvořit, objevovat něco nového a tady nic takového není.“ „Vladimíre, tady na těchto překrásných statcích se lidé věnují právě tomu, co jsi vyjmenoval, a jejich činy jsou významné. Toto vyžaduje značně větší intelekt, promyšlenost a nadšení, než mají umělci a vynálezci světa, na nějž jsi zvyklý.“ „No, když jsou všichni umělci a vynálezci, tak kdepak jsou plody jejich práce?“ „Vladimíre, myslíš si, že umělec je ten člověk, který vzal do rukou štětec a namaloval na plátně překrásnou krajinu?“ „Samozřejmě že ano. Lidé se budou dívat na jeho obraz a jestli se jim zalíbí, tak si ho koupí nebo dají do galerie.“ „Ale proč v tom případě nepovažuješ za umělce člověka, jenž místo plátna vzal hektar půdy a stvořil na něm stejně překrásnou krajinu nebo ještě lepší? Vždyť proto, aby se dalo stvořit překrásné z živého materiálu, se od stvořitele vyžaduje nejen umělecká představivost a vkus, ale také znalost vlastností mnoha živých materiálů. Jak v prvním, tak i v druhém případě výtvor je předurčen k tomu, aby vyvolával v lidech pozitivní emoce, těšil oko. Ale na rozdíl od obrazu na plátně, živý obraz má více funkcí. Očisťuje vzduch, produkuje pro člověka blahodárné étery, živí jeho tělo. Živý obraz mění odstíny svých barev a lze ho nekonečně zdokonalovat. Neviditelnými nitěmi je spojen s vesmírem. Je nesrovnatelně významnější než ten ztvárněný na plátně, tudíž je větší i umělec, jenž ho stvořil.“ „Ano, samozřejmě, je těžké s tím nesouhlasit. Ale proč myslíš, že majitelé těchto statků jsou také vynálezci, vědci? Copak mají aspoň nějaký vztah k vědě?“ „Ano, mají.“ „Jakýpak, například?“ „Například ty, Vladimíre, myslíš si, že člověk, jenž se zabývá šlechtěním rostlin, genovým inženýrstvím, je vědec?“ „Samozřejmě. Všichni považují tyto lidi za vědce, pracují ve vědecko-výzkumných ústavech. Pěstují nové druhy ovoce a zeleniny, no a také jiných rostlin.“ „Ano, samozřejmě, pěstují, ale vždyť důležitý je výsledek jejich činnosti, jeho význam.“ „Jsou i výsledky – existují teď vyšlechtěné druhy mrazuvzdorné a dlouho skladovatelné zeleniny, brambor, které nepožírá mandelinka. Ve vysoce vyvinutých státech dokonce z buňky vypěstovali živého tvora, teď se chystají pěstovat orgány pro transplantaci nemocnému člověku, například ledviny.“ „Ano, je to tak. Ale popřemýšlej, Vladimíre, proč se v těchto státech objevují stále nové a nové nemoci? Proč jsou na prvním místě v nádorových onemocněních? Proč potřebují stále větší množství léčiv? Proč stále větší počet lidí trpí neplodností?“ „Proč?“ „Protože mnozí lidé, kterým říkáš vědci, vůbec nejsou rozumné bytosti. Jejich lidská podstata je paralyzovaná a v jejich podobě pouze vystupují síly ničení. Popřemýšlej sám, Vladimíre, tito, jakoby vědci, začali pozměňovat rostliny existující v přírodě, a tedy i jejich plody. Začali pozměňovat a při tom nestanovili předurčení plodů. Ale vždyť v přírodě a ve vesmíru je všechno v těsné součinnosti. Jestli například ve tvém autě mechanik odstraní nebo vymění nějakou součástku, řekněme fi ltr, auto ještě nějakou dobu pojede, ale co se vbrzku stane?“ „Vyřadí to celý palivový systém, zastaví se motor.“ „Takže každá součást auta plní svou funkci a dříve, než se jí dotkneme, je třeba stanovit její předurčení.“ „Samozřejmě! Na to ani není třeba být mechanikem.“ „Ale vždyť příroda je také dokonalý mechanizmus a zatím nikým úplně nepoznaný. Každá součást tohoto velkého živého mechanizmu má své předurčení, je v těsné vzájemné souvislosti s celým vesmírem a změna vlastností nebo odstranění jedné součásti rozhodně zapůsobí na funkci celého přírodního mechanizmu. Příroda má řadu obranných funkcí. Ze začátku bude signalizovat nepřípustné činy. Jestli toto nepomůže, příroda bude muset zničit špatného mechanika. Plody člověk konzumuje, a když začíná požívat mutované plody, sám se postupně proměňuje v mutanta. Při konzumaci modifikovaných produktů je taková změna nevyhnutelná. To se již děje. Slábne imunitní systém člověka, rozum a city. Člověk začíná ztrácet schopnosti vlastní pouze jemu, proměňuje se v lehce ovladatelného biorobota, ztrácí svou nezávislost. Vznik nových nemocí to potvrzuje, je to signál, že podobné lidské chování je nepřípustné.“ „Dejme tomu, že máš pravdu. Mně se tyto rostlinné hybridy také nelíbí. Ze začátku se jim dělala reklama, teď ale vlády mnoha států začaly vydávat nařízení, aby se v obchodech produkty, jež byly vypěstované pomocí genového inženýrství, označovaly pomocí speciálních etiket. V našem státě bylo také vydáno podobné nařízení. A mnozí lidé se snaží nekupovat modifikované produkty. Ale říká se, že se jich úplně zbavit zatím nemůžeme, protože se jich rozmnožilo příliš mnoho a pravých produktů je málo a také jsou dražší.“ „Tak vidíš, to ničivé síly dokázaly udělat lidské společenství ekonomicky závislým. Povedlo se jim vsugerovat lidem myšlenku: ,Jestli nebudete jíst naše produkty – zemřete hlady.‘ Ale není tomu tak, Vladimíre. Člověk zahyne, právě když je bude jíst.“ „Je to možné, Anastasie, ale všichni nezahynou. Mnozí již o tom ví a mutanty nejí.“ „Jakpak je například ty, Vladimíre, rozpoznáš?“ „Nekupuji cizí zeleninu. Mnohem chutnější je to, co prodává na trhu místní obyvatelstvo ze svých soukromých hospodářství.“ „A kde berou semena?“ „Jak to, kde berou? Kupují je. Teď mnoho firem obchoduje se semeny. Prodávají je v krásných barevných obalech.“ „Takže lidé kupují semena podle informace na obalu? Nevědí absolutně přesně, do jaké míry vnitřek obalu odpovídá informaci o něm.“ „Chceš říct, že semena mohou být také mutovaná?“ „Ano. Kupříkladu dnes na zemi zůstalo pouze devět jabloní, jež dávají původní plody. Jablko je pro člověka jeden z nejzdravějších a nejchutnějších Božích výtvorů. Ale jako jedno z prvních se podrobilo mutaci. Už ve Starém zákoně můžeme najít varování, že by se člověk neměl uchylovat ke křížení. Ale lidé nedbali tohoto varování a jako důsledek nejsou jablka. To, co teď vidíš v zahradách nebo obchodech, neodpovídá Božímu plodu. Těm, kteří ničí, boří původnost Božích výtvorů, říkáš vědci. Ale jak lze nazvat ty, kteří obnovují funkce všech součástí přírodního mechanizmu?“ „Také vědci, ale zřejmě kvalifikovanější, znalejší.“ „Ruské rodiny žijící na statcích, které teď vidíš, právě obnovují to, co bylo narušeno.“ „A odkud mají větší znalosti, než věda z oboru šlechtitelství, genetiky?“ „Tyto znalosti existují v každém člověku od prvopočátku. Cíl, úmysly, promyšlenost svého předurčení jim dávají možnost se otevřít.“ „To je ale, zdá se, že lidé, kteří žijí na statcích, jsou výtvarníci a vědci. A kdopak jsme v tom případě my – lidé žijící na planetě dnes?“ „Na tuto otázku může každý odpovědět sám, jestli dokáže aspoň na devět dnů osvobodit svou mysl.“