O tu oproštěnost, která člověku dovolí přijmout pozvolna přicházející stáří, která mu umožní poddat se plynutí času a přijmout meze svých možností.
A právě v tuto chvíli je třeba Boha prosit o oproštěnost.
Člověk má pocit, že náhle hrozně zestárl.
Ideály mládí jsou pryč, jejich místo zaujala malomyslnost a deprese.
"Proč vlastně žiju?"
"Proč mi Bůh v mém trápení nijak nepomůže?"
"Nač je mi víra a modlitba?"
"Mám nějakou cenu?"
"Udělal jsem v životě vůbec něco důležitého?"
"Proč se tak hrozně dřu?"
"Nejsem ve svém zaměstnání nebo ve svém manželství vlastně jako ve vězení?"
"K čemu je to všechno dobré?"
V hlavě se mu honí otázky:
Člověk v tomto období nechce nikoho vidět a ve své rodině si připadá jako cizinec.
Psychologové někdy říkají, že krize středního věku je jako druhé dospívání.