Giuseppe Catozzella vypráví skutečný příběh mladé statečné Somálky. Jejíma očima prožijeme hrůzy fanatického náboženského běsnění, ztrátu blízkých, zradu, ale také touhu vyhrávat a vzepřít se osudu i za cenu ztráty vlastního života. Lidské drama je vylíčeno jednoduchým a čtivým jazykem, který chytne čtenáře za srdce. Mladistvé i ty dospělé.

Somálsko je nebezpečná země zmítaná politickými a náboženskými nepokoji, střelba a výbuchy jsou slyšet čím dál blíž a čím dál hlasitěji.

Samia je dívka z Mogadiša. Běhá stejně přirozeně, jako dýchá. Sní o budoucnosti a zarytě trénuje společně se svým kamarádem Alím. Boj za svou zmučenou zemi a všechny trpící somálské ženy chce vyhrát svýma hubenýma a rychlýma nohama.

Skrytá před radikály trénuje tajně v noci na opuštěném stadionu a v sedmnácti se jí podaří dostat až na olympijské hry v Pekingu. Doběhne sice poslední, ale stane se symbolem islámských žen na celém světě. Nevzdává to. Jejím velkým snem je vyhrát na příští olympiádě v Londýně.

Všechno se ale zkomplikuje. Muslimští radikálové jsou stále mocnější. Samia musí běhat uvězněná v burce. A k radikálům se dá i Alí, její největší přítel.

Zůstávat v rozvrácené zemi už nemá žádný smysl. Jedné noci se proto Samia vydá na dlouhou a strastiplnou cestu za svým snem o svobodě a vítězství na olympiádě. Je před ní pouť dlouhá osm tisíc kilometrů, odysea všech migrantů, kteří přes Saharu a Libyi míří ke břehům Itálie.

Giuseppe Catozzella

se narodil v roce 1976 v Miláně. Vystudoval filozofii na Milánské univerzitě. Po studiích strávil nějakou dobu v australském Sydney. Nyní žije v Miláně. Přednášel na několika univerzitách v Evropě v zámoří. Publikoval povídky i romány.

UKÁZKA

V Sharif al Aminu, v té cihlové budově se zamřížovanými okny, jsme zůstali deset dnů. Dva litry vody každých čtyřiadvacet hodin a dvě porce jídla. Matrace na zemi s dalšími třiceti lidmi v místnosti.

Na cestu do Chartúmu bylo potřeba dalších dvě stě dolarů. Už mi došly skoro všechny peníze. Třetí den jsem zavolala Hodan do Finska a přiznala jsem se jí, že jsem odjela. Myslela si, že jsem ještě v Addis Abebě, protože jsem to nechtěla nikomu říct. Měla jsem čas jenom minutu, víc ne. Ona to věděla. Převaděči ti dovolí jen tolik. Minuta se zdá být málo, ale v té situaci je to věčnost. Do minuty se vejde všechno, co právě potřebuješ. Naučíš se, že během minuty si můžeš zachránit život. Víc nepotřebuješ. Hodan to nečekala, řekla mi, abych byla opatrná a abych se hned skamarádila se Somálci, abych byla pořád ve skupině, abych se od ní nikdy sama nevzdalovala, abych dělala to, co ostatní. Aby si mě co nejmíň všímali. Zničehonic mi začal mozek znovu pracovat, pamatovala jsem si všechno, co mi říkala. Zeptala se mě, kde právě jsem. Řekla jsem jí to. Neznala to místo, její Cesta vedla jinudy. Řekla jsem jí, že potřebuju další peníze na Cestu, ty, co jsem měla, už byly pryč a nechtěla jsem volat hooyo nebo Sajídovi, protože by si dělali starosti. Zavolám jim až z Itálie, až tam budu. Vysvětlila jsem jí, kam má peníze poslat. Než jsme skončily, připomenula mi, abych neměla strach. „Nikdy neříkej, že se bojíš, Samio.“ „Dobře, abayoo.“ „Nikdy.“ Tak jsem jí to říkala během její Cesty i já. Ale teď bylo všechno jinak. Bála jsem se, strašně jsem se bála. Rozcupovaná na kousky. Jako bych už ztrácela kontury. Jako fotka Moa Faraha, pokrčená v sáčku, cítila jsem se křehká jako motýlí křídla. Ze stejné hmoty jako obláček. Puf. Kolik věcí se dá říct za jednu minutu.