Druhá část osmého dílu série knih "Zvonící cedry Ruska". Je láska pouhý cit? Proč přichází a zase odchází? Jaký je význam dětské lásky? Měli bychom hledat svou druhou polovičku? Co je to telegonie a zdali existují obřady, které by pomohly zachovat lásku a učinit z ní „plnoprávného člena rodiny“? Nejen o těchto tématech je druhá část osmého dílu z edice Zvonící cedry Ruska.

Úryvek z knihy:

Odpovídá náš život Božímu programu?

Člověk se narodil na operačním sále v prvním patře porodnice. K údivu lékařů nemluvně bylo úplně zdravé. Vteřiny odpočítaly dny a měsíce, dítě šlo do školky, do školy, pak na vysokou. „Moudří“ vychovatelé, pedagogové a profesoři do něj uložili určitý životní program. Člověk došel k závěru: nejdůležitější v životě je vlastnit mnoho peněz, které mu umožní se dobře stravovat, mít byt, auto, oblečení. A snažil se hodně pracovat, občas na dvě směny. Mezitím uběhly roky, člověk se dožil důchodu a dokázal si vydělat na dvoupokojový byt a ojeté auto. Ještě před důchodem se zamiloval, oženil se, rozvedl se, pak se opět oženil. S první manželkou měl dítě, ale při rozvodu zůstalo s matkou. S druhou manželkou měl dítě, ale odjelo daleko na Sever, zavolá mu jednou až dvakrát do roka. Vteřiny odpočítávaly roky stáří. Člověk byl nemocný a zemřel. Takový smutný osud má většina pozemských lidí. Existuje menšina, které se povede stát se proslulými herci, politiky, prezidenty, milionáři. Život této kategorie lidí se považuje za šťastnější, ale je to iluze. Nemají méně problémů než ostatní a čeká je naprosto stejný konec: stáří, nemoci a smrt. Copak takový úděl pozemských lidí je uložen do Božího programu? Ne! Stvořitel nemohl předurčit pro své děti podobně krutý a smutný úděl. To samotná lidská společnost pod vlivem nějakých sil igno­rovala Boží program a nastoupila cestu sebezničení a sebetrýznění. Někdo může zapochybovat o existenci Božího programu. Vždyť o něm nemluví vědci, politici. Náboženství tlumočí Boží úmysl, ale vždy přes prostředníky a často odlišně. Shodují se jen v tom, že Bůh existuje. V existenci vyšší, rozumné, intelektuální bytosti, která stvořila pozemský život a svět, jejž vidíme, věří filozofové a mnozí vědci. Tomu není možné neuvěřit. Všechno, co v našem světě existuje, je nějak příliš rozumně vzájemně spojené. A pokud je tomu tak, vysoce inteligentní bytost mohla tvořit jen smysluplné, jen věčné, předurčovat šťastnou perspektivu pro všechny a v první řadě pro svého milovaného, sobě podobného člověka. Jinými slovy je člověku nabídnutý určitý způsob života na Zemi, jenž umožňuje poznat sebe, celý vesmír. Poznat a dál plnit Boží program, vnášet do něj své překrásné výtvory. Bůh očekává od člověka, svého syna, společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování. Boží program nepochybně existuje a seznámit se s tímto programem mohou nikoliv zvlášť vybraní jedinci, ale každý člověk. Božský program není vyložen písmeny nebo hieroglyfy na papyrových listech, ale živými znaky přírody, vlastními jen samotnému Bohu, který ji stvořil. Rozum a intelekt lidí staroruského období ještě umožňoval číst velkou Boží knihu. Dnešní lidé většinou znají z miliard těchto znaků jen některé a budeme muset znova začít studovat Boží abecedu. Kniha, kterou teď píši, nemá náboženskou tématiku. Není pokusem o filozofování. Tato kniha je výzvou k bádání, k poznání Božího programu. Nemám v úmyslu někoho poučovat nebo něco kázat. Chci jen seznámit své čtenáře s informací o kultuře našich prarodičů prostřednictvím obřadů, jež vytvořili volchvové a které jsou předurčeny k ochraně lásky v rodinách, a vyzvat všechny, aby zkorigovali nebo schválili moje závěry. K publikaci daného materiálu mě podnítily výroky a logické závěry poustevníků z tajgy, v první řadě Anastasiiny. Je to zapotřebí proto, aby se informace procítila vlastními city a abychom společným úsilím začali konat podle životní logiky. Také mám naději, že naše pokolení začne přemýšlet a zrychlí budování nové civilizace pro sebe a své děti. Anastasia vyložila koncepčně možná jen první bod programu rozvoje lidstva, který tkví v následujícím: „Lidská společnost musí použít materiál předložený Bohem, ovládnout Boží program a proměnit celou planetu v krásnou rajskou oázu. Vytvořit harmonicky vyvážené společenství všech živých bytostí. Při dosažení takové úrovně života se v člověku otevře schopnost tvořit život na jiných planetách a v jiných galaxiích.“ Na základě tak velkolepé koncepce Anastasia nejdřív vybídla k budování rodových statků. Začněme i my své bádání u všem známých a navenek jednoduchých problémů. Proč láska přichází a odchází? Jak mnoho básní a filozofických traktátů je věnováno tomuto citu. Těžko najdeme literární dílo, které by se do určité míry nedotklo tohoto tématu. Téměř všechna náboženství mluví o lásce. Předpokládá se, že tento velký cit je darován člověku Bohem. Ale skutečnost dnešního lidského bytí prezentuje pocit lásky jako nejsadističtější jev. Pojďme se podívat pravdě do očí. Statistika dokazuje, že 60–70 % manželských svazků se rozpadá. Rozchodu předcházejí roky nerozumného života dvou bývalých zamilovaných. Občas tyto roky probíhají ve vzájemných urážkách, skandálech, dokonce bitkách. Původní, překrásný, nadšený cit odchází, výměnou přicházejí roky zloby, urážek, nenávisti a jako důsledek – nešťastné děti. Takový je smutný výsledek dnešní lásky. Lze jej považovat za dar od Boha? Kdepak! Ale možná že my sami odbočujeme od nějakého způsobu života, vlastního člověku, a proto láska odchází, čímž nám naznačuje: „Nemohu žít v takových podmínkách. Váš způsob života mě zabíjí. Sami umíráte také.“ Když jsem se v duchu vracel k rozhovoru v tajze, vzpomínal jsem, jak neobvykle mluvil o lásce šedivý stařec: „Láska je velice silná kosmická energie. Není bezmyšlenkovitá. Má myšlenky a vlastní city. Láska je živá, soběstačná bytost, živá bytost. Božím řízením byla poslána na Zem, je připravena darovat svou velkou energii každému člověku žijícímu na Zemi a udělat jeho život v lásce věčným. Přichází ke každému ve snaze povědět jazykem citů o Božím programu, a pokud ji člověk nevnímá, musí odejít nechtěně, podle vůle člověka.“ Láska! Záhadný cit. Nehledě na to, že ji prožil téměř každý člověk na Zemi, je neprozkoumaná. Z jedné strany se tématu lásky dotýká většina prozaických a poetických děl, většina uměleckých žánrů. Z druhé strany všechny jen konstatují fakt takového jevu jako je láska, v lepším případě popisují jeho vnější projevy a varianty chování různých lidí pod vlivem citu, který v nich vznikl. Ale copak je nutné zkoumat všem známý cit lásky? Neobvyklá informace, kterou jsem dostal v tajze a s níž jsem se nikde dřív nesetkal, dokazuje, že bádání je velice nutné. Je nezbytné se naučit lásku chápat. Myslím si, že jednou ze správných odpovědí na otázku proč odchází láska je: odchází, protože nebyla pochopena. A chápali ji lidé v minulosti? Posuďte to sami: před více než deseti tisíci lety Vedrussové měli znalosti, s jejichž pomocí uskutečňovali činy, které zpevňovaly lásku, a co víc, dělaly ji věčnou. Jedním z takových činů je starovedický obřad sňatku. Po jeho zveřejnění v jedné z mých knih se vědci začali přiklánět k tvrzení, že daný obřad má schopnost transformovat pocit, který vzplanul na začátku, do věčného. Když jsem jej porovnával s obřady různých národů v minulosti a současnosti, stále více jsem se utvrzoval v myšlence, že starovedický obřad sňatku je racionálním aktem, promýšleným lidovou moudrostí, který i dnes dokáže pomoct mnohým manželským párům získat věčnou lásku. Avšak podívejme se na všechno po pořádku. Začneme tím hlavním. Je třeba hledat svou polovičku? Existuje lidový výraz – „má polovička“. Pojďme si říci, co je to „má polovička“. Myslím si, že mnozí budou souhlasit s následující definicí: je to člověk, muž nebo žena, který je vám blízký duchem, názory na život, příjemný v komunikaci, přitahující vás také zevnějškem, schopný nadchnout vás láskou. Je třeba hledat svou polovičku, nebo podle vůle osudu by se měla najít sama? Jak ukazují zkušenosti mnoha staletí, cílevědomé hledání je nutné. Tomu nasvědčují četná vyprávění, v nichž se dobří mládenci vypravovali na daleké cesty, aby hledali ty, které jim osud určil. Existují starodávné obřady, které pomáhají v nejdůležitějším životním hledání. Existují také starodávné obřady, které pomáhají určit, zda je výběr správný. Zdali tvá polovička není od ďábla. Některé z nich jsem uváděl v předchozích knihách. Když jsem se zmiňoval o obřadech, nelíčil jsem všeobecně známé postupy, ale většinou jsem uváděl zvyky, o kterých se nikde dříve nemluvilo. V této knize zopakuji obřad sňatku a zároveň obřad kontroly správnosti výběru v jiném kontextu. „Tak dělej, vyprávěj hned o zázračných obřadech,“ pomyslí si část čtenářů, „nač potřebujeme nějaké úvahy?“ Ale ty právě potřebujeme! Potřebujeme vidění dnešní skutečnosti, analýzu, jinak nepochopíme velký smysl lidové moudrosti. Všechno ve světě je relativní, právě proto je třeba porovnávat. Pojďme se podívat, které životní situace dnešního světa napomáhají setkání a které mu brání. Ač je to zvláštní, právě v naší, zdálo by se informované době, vznikají situace, které by napomáhaly setkání dvou poloviček, stále méně. Lidé žijící v dnešních hustě osídlených velkoměstech jsou jakoby rozdělení neviditelnými přehradami. Člověk žijící v dnešním bytě, v mnohopatrovém domě, často nezná ani souseda z vedlejšího bytu. Cestující ve veřejné dopravě, kteří dokonce stojí těsně vedle sebe, jsou ponoření do svých problémů. Lidé, kteří se míjejí na ulici, se o sebe také nezajímají. Například v Americe si nelze pozorně prohlédnout ženu, jelikož to může být považováno za sexuální obtěžování. Tedy je prakticky nemožné sezením v bytě nebo cestou do studia, do práce najít svou polovičku. Připusťme, že vaše práce předpokládá množství kontaktů. Připusťme, že sedíte u pokladny ve velkém supermarketu. Ale zákazníci procházející kolem nepředpokládají, že se s vámi seznámí, spíš vás hodnotí jako přídavek pokladny. Vysoká škola nebo univerzita, kde se schází mnoho mladých lidí, sice umožňuje komunikaci a vytváření párů, není však hromadným místem pro výběr, jelikož funkce vzdělávací instituce je přece jiná. Teď se za nejpřijatelnější místo pro seznamování považují bary, restaurace, diskotéky, rekreační střediska. Ale z takového seznámení, které dokonce vyústí v manželství, se šťastný život v lásce a porozumění zpravidla nevydaří. Podle statistických údajů se v devadesáti případech ze sta taková manželství rozpadají. Příčina je z velké části v lživém obrazu. Co to znamená? Tady je příklad. …