Autor si na základě svých zkušeností z války na Balkáně, ale i zkušeností obecnější povahy, klade otázku smyslu víry v ukřižovaného Mesiáše, který přikazuje milovat bližního a blahoslaví pokorné, otázku, na niž máme hledat odpověď uprostřed zabíjení, rabování, znásilňování, spálených vesnic a měst, koncentračních táborů atd. Uvědomuje si a vede k tomu i své čtenáře, že všechno toto násilí je součástí širšího problému "identity" a "jinakosti", ptá se, co to znamená, když se z této problematiky učiní předmět teologické reflexe. Má-li být evangelium hojivou mocí, musí se teologie problémem nenávisti k jinakosti zabývat. Výsledkem autorova pokusu se tohoto úkolu zhostit je brilantní analýza pokračujícího vzájemného odcizení lidí v našem světě, odcizení, založeného v jinakosti "těch druhých, ve vzpomínkách na staré rány a ve všeobecném sebeklamu (nevyhýbajícímu se ani obětem) o vlastní nevině. (totožnost, jinakost a smíření v teologické reflexi)