Rozsáhlá studie z přelomu milénia, v níž se autor pokouší syntetizovat ontologická a etická východiska východních filosofií, zejména buddhismu a taoismu, s nesubstančními proudy filosofie západní. Nejde o konzistentní systém, spíše o autorem editovaný (a už nedokončený) soubor pracovních poznámek či volně spojený sled inspirativních úvah. Dílo obsahuje množství autobiografického materiálu a kritických společenských reflexí, ontologické problémy jsou propojovány s aktuálními problémy vědy, technologie, ekonomie a politiky.

"Všechny ontologické koncepce, ať s tím nejlepším Pánembohem, který nemá v hlavě nic jiného, než že nás miluje láskou nejhlubší, ať s vědou, která má ten báječný program ukázat nám, jak struktura tohoto báječného kosmu je uspořádaný chaos, který budeme moci plně využít a třeba i předělat ve svůj prospěch, tak posléze i všechny racionálně i ontologicky zodpovědné pokusy o beztranscendenční nesubstanční ontologii nakonec rezignují před tím, že Skutečnost je opravdu blbost. Jistě pozoruhodný výsledek naší analytické práce."

Dílo obsahuje množství autobiografického materiálu a kritických společenských reflexí, ontologické problémy jsou propojovány s aktuálními problémy vědy, technologie, ekonomie a politiky.

Chce-li člověk vydobýt svůj smysl musí chtě nechtě zaměřit své jednání k něčemu nadindividuálnímu. K tomu je ovšem třeba prostor perspektivy. Je třeba, jednoduše řečeno, mít perspektivu, že mé jednání může k něčemu být (že není apriori nesmyslné jako v substančních modelech). Jen v nesubstančním modelu tuto možnost člověk má, má možnost svobodného jednání a budoucnost mu tak je možností o usilování a dosahování kvalitativně nového. „V nesubstanční ontologii člověk pro sebe otevřenost perspektivy nachází: jeho perspektivou je otevřenost perspektivy samého ontologična.“

Otevřenost perspektivy může vést k tomu, že někdy v budoucnu artificiální bytosti, které nebudou „sama sebe šidit iracionálními vzněty“, nějaký smysl existence vybudují. Podle Bondyho „je pravděpodobné, že to, co nemůžeme dnes racionálně koncipovat, to je právě smysl našeho života, bude racionálně koncipovatelné pro postbiologické stadium vývoje právě proto, že bude emancipováno od biologična“.

Tato pravděpodobnost skýtá určitou naději, že v budoucnu bude nějakým pro nás nepochopitelným způsobem smysl existence vydobyt. Tato naděje je v zásadě jediné, co člověku zbývá. Díky své pojmotvorné inteligenci pochopil, že sám bios smysl nemá ani pro sebe, ani pro něj, což je situace k uzoufání. Cesty z tohoto zoufalství jsou vlastně jen dvě: buď nějakým způsobem provede člověk svoji vlastní „debilizaci“, zbaví se svého myšlení a bude se integrovat zpět mezi zvířata, kdy problém smyslu existence a nesmyslnost biotu a plnění biologické funkce přestane řešit, a tím nabude ztraceného klidu, nebo překročí sám sebe k vyšší kvalitativní úrovni, na které se intelektuálno/duchovno bude moci realizovat lépe a které skýtá možnost vyřešení smyslu existence, vydobytí smyslu. Tato druhá možnost, pro kterou ontologično vytvořilo podmínky a ke kterému podle Bondyho pohyb ontologična směřuje, znamená vytvoření hodnotového universa. Tato druhá možnost může být realizována pouze člověkem (ať již námi, nebo lidmi z jiných planet). Na člověka je tak kladena značná odpovědnost a riziko, zda tuto možnost využije či ne. Má samozřejmě i svobodu tuto možnost nevyužít a jít proti pohybu ontologična, proti tzv., jak říká Bondy, „řádu ontologična“. K tomu, aby se na přirozeném pohybu ontologična člověk aktivně podílel ho nikdo nemůže nutit. Odmítne-li však na tomto přirozeném pohybu účast, bude ponechán jen sám sobě, mimo „ontologický řád“, se všemi svými aktivitami, které budou ontologickému pohybu inkongruentní, a dříve či později bude stejně ontologičnem překročen.

Navíc je třeba také počítat s tím, že ztráta „řádu ontologična“ je provázena krutým důsledkem: „nihilizující skepsí vůči perspektivě vytvoření smyslu života člověka, či dokonce přímou ztrátou této perspektivy vůbec.“

Oproti tomu jednání v souladu s pohybem ontologična, uvědomění si perspektivy, která se člověku tímto jednáním otvírá a která není koneckonců významná jen pro něj, ale pro celé ontologično, které tak jeho aktivitou dochází ke svému dalšímu kvalitativnímu vývojovému skoku, umožňuje překonat člověku onu vše prostupující nihilizující skepsi a umožňuje mu najít své místo a funkci, a v uvozovkách můžeme říci i „smysl“, v řádu ontologična. Umožňuje mu „pochopit náš úděl jako úděl služby, která plní spojovací článek řetězu. Jen a jen našima rukama se uskuteční vznik kvalitativně nového typu jsoucna. To je zajisté setsakramentská zodpovědnost – ale asi je to zodpovědnost nás hodna. A opakuji potřetí: což jestli nám její splnění odpomůže od neurózy a stresu, jež cítíme a neumožní nám klid, který toužíme mít pro své štěstí a pro svoji ostatní specificky lidskou tvorbu. A budeme konečně moci žít jako jiné bytosti v obrovské zahradě bytí.“

Uvědomění si faktu, že „lidstvo tu patrně nějakou úlohu má“ otevírá člověku nové perspektivy a dává mu naději, že žití přeci jenom možná není zcela nesmyslné. Byť nám Bondy nedává žádnou pozitivní odpověď, jaký je smysl existence, přináší nám jeho filosofie perspektivu, určité ontologické ukotvení v rámci pohybu skutečnosti a hlavně oprávněnou naději, že „to všechno přeci jen nakonec k něčemu je“. Je to možná slabá útěcha. Nikdo však zatím nedokázal víc.