Na domněnce, že vědomí je odvozené od hmoty, je vystavěno materialistické paradigma, jež je kořenovou příčinou utrpení lidí i konfliktů mezi národy...

Sebedotazování a rozpomenutí, kdo jsem

Co potřebuje vědomí udělat, aby poznalo sebe sama? Aby vědomí či uvědomování objevilo svou vlastní přirozenost, musí se na sebe "podívat". Jenže vědomí se nemůže od sebe oddělit a podívat se na sebe nebo se poznávat jako ve vztahu subjektu s objektem, stejně jako se Slunce nemůže na sebe otočit a zasvítit na sebe.

Vědomí musí zaujmout formu mysli, aby mohlo poznávat objektovou zkušenost, ale k poznání sebe formu mysli nepotřebuje; potřebuje v sobě jen spočinout. Toto spočinutí vědomí v sobě sama je esencí meditace i modlitby. Je to ne-aktivita, v níž vědomí rozpoznává své bytí.

Mysl, uvyklá zaměřovat se téměř výhradně na objekty, bude proti takovému návrhu namítat, že neví, kde vědomí hledat ani jakým směrem se dívat. Pro takovou mysl může být zpočátku branou k přítomnosti vědomí zkušenost prostého uvědomování, pocit bytí nebo poznatek Já jsem. Později mysl rozpozná, že ve zkušenosti není nic jiného než uvědomování, a že tudíž jedinou substancí, kterou vědomí opravdu poznává a s níž se setkává, je jen ono samo.

Jenže mysl, od dětství indoktrinovaná materialistickým paradigmatem, zcela věří, že opravdu zažívá množství různorodých objektů, že každý z nich má svou vlastní oddělenou a nezávislou existenci a že tyto objekty poznává ze svého hlediska odděleného subjektu či já, podobně jako je snový svět zdánlivě poznáván z hlediska snového subjektu uvnitř tohoto světa. Ze soucítění s takovou myslí jí tedy můžeme zpočátku ustoupit a říci, že přítomnost vědomí se rozpoznává coby prostá zkušenost uvědomování, pocit bytí či jako poznatek Já jsem. Obrácení pozornosti k jakémukoliv z těchto prožitků vyvede mysl na jedinečnou cestu, směrem beze směru, na cestu ne-cestu, na níže se bude postupně rozpouštět ve světle vědomí, z nějž vyvstala, jako se pomalu vytrácí filmový obraz, a zviditelňuje se tak jeho skutečná realita, obrazovka...