Kniha nizozemského profesora historie a psychologie se zabývá autobiografickou pamětí, tedy tou částí psychiky, kde jsou uloženy naše vzpomínky. Tato paměť je značně autonomní a nedá se řídit naší vůlí. Je jako „pes, který si lehne, když se mu chce“. Autor v několika kapitolách seznamuje čtenáře s historií a poznatky experimentální psychologie, která se právě touto pamětí zabývá. Na příkladu několika mimořádných osobností ukazuje, že paměť může být téměř bezedná. Ve své knize se rovněž zabývá problémem uvedeným v názvu knihy, tedy proč se nám zdá, že čas ubíhá rychleji, když stárneme. Na tuto otázku nenabízí jednoznačnou odpověď, protože iluze zrychlování času s věkem se nedá ověřit vědeckým experimentem, ale nechává čtenáře, aby si vytvořil vlastní názor.