Ve školách, kancelářích, nemocnicích, závodech, na psychiatrických klinikách, ve spolcích a rodinách zuří odedávna opravdová válka ve formě rivality a soupeření. Každý bojuje s každým, jeden proti všem, všichni proti jednomu, tento vedoucí s tamtím vedoucím, tento tým s tamtím týmem nebo tato skupina s tamtou skupinou. Každý chce přitom být lepší, oblíbenější, atraktivnější, úspěšnější, hezčí než ten další, popřípadě ti ostatní.

Můžeme doufat, že ta takřka kousavá rivalita, se kterou se všude potkáváme, se stoupající hospodářskou transparentností vymizí, že rozpory na ostří nože se pomalu zmírní a toto napětí poleví?

Ne. Právě naopak! Vypadá to, že výbušnost tohoto tématu se nezadržitelně vyostřuje! V době informací se vše stává veřejným, měřitelným, porovnatelným. Televize a bulvární tisk přinášejí soukromé záležitosti a často také až příliš osobní záležitosti do každého obýváku. Politici dostávají známky, zevnějšek veřejných osob, především velkých hvězd, je podroben kritice, jejich chování je nelítostně odsuzováno. Přitom jsou média svým způsobem vybíravá: Krása je kvalitou, špičkový výkon standardem a popularita povinností!

Ačkoliv se se soupeřením setkáváme vždy a všude, jako o fenoménu se o něm skoro nemluví. Pojmy jako „rivalita“, „konkurence“ a „soupeření“ ani jednou v základních dílech sociální a vývojové psychologie neobjevíte. Obrovský význam a obzvláštní výbušnost tohoto problému nedocházejí uznání. Na tomto tématu, které je navíc ještě dvojsmyslné, leží rouška mlčení. Je soupeření opravdu jen špatné? Má jen stinné stránky, nebo také stránky pozitivní? Není to jen symbol a obraz naší rozpolcené kultury? Je rivalita pouze neprávem zneuznané nevlastní dítě mezi pocity? Neumožňuje takzvaná dvojí tvář rivality vyjádřit jak důležitost našich pocitů, tak také jejich ničivou sílu?

Proč to tak je? Proč tak silně potlačujeme právě tento pocit? Ačkoliv je soupeření základní lidské chování, popřípadě základní pocit, který se vyskytuje všude na Zemi, u všech národů, ve všech institucích a u všech lidí, najdeme sotva nějakou uspokojivou a rozsáhlou studii na toto téma. Je to pozoruhodné a je těžké najít akceptovatelné opodstatnění pro toto celosvětové mlčení. Zjevně je soupeření přísně zapovězeno, přísně trestáno, přímo tabuizováno.

Psychoterapeut Kurt Theodor Oehler nás uvádí do problematiky nejrůznějších forem soupeření a nabízí podporu na osvobozující cestě k větší lidskosti, duševnímu zdraví a lepší kvalitě života.