Nezaplétej se proto se svým tělem natolik, aby ses s ním identifikoval. Je velmi, velmi krátkozraké identifikovat se s jeho pohlavím. Nejsi muž ani žena. Obojí je pouze stadiem. Také neříkáš, že jsi třetí třída základní školy jen proto, že ji navštěvuješ. Jistěže se musíš jako muž nebo žena cítit, jinak se mineš s určením této inkarnace. Ale proto si nesmíš myslet, že jsi tím provždy. Provždy nejsi ani jedno ani druhé.
Pro ženu je vivéka tak důležitá, protože city mají tu vlastnost, že mohou převážit a člověka strhnout. Některá žena pak má tendenci přehánět, být nerealistická, exaltovaná. Tohle jistě není cesta, která ji dovede k sobě. Měla by se vynasnažit cítit a zároveň to, co cítí spojovat s realitou. To je nejlepší způsob, jak se nedostat do citového zmatku. ”Jak může své city spojovat s realitou?” ptáš se velmi správně. Například tím, že se podrobí také kritice zcela racionálních lidí. Mnoho žen se kritiky bojí, protože jsou natolik zraněné, že se domnívají, že každá kritika je nutně porazí, že je zásadně odřízne od jejich citů. Obavy jsou vždy špatní rádci a zajisté nedobré směrovky ke svému Já i ke svému ohodnocení sebe. Vystav se kritice, když se cítíš silnější, ale také tehdy, máš-li pocit, že by mohly převážit tvé city. Nedívej se na svého protivníka jako na nepřítele, ale jako na přítele a průvodce na cestě. On jím také ve skutečnosti je. Neboť jak přijdeš k vlastnímu Já, k tomu, co opravdu hledáš víc než svou tělesnou existenci? Tím, že budeš integrovat. A co musíš integrovat? To, co ti chybí. Muži musí proto prožívat cit, ženy rozlišování. Vlastní Já je středem, protože je celkem. Proto je známkou nevědomosti, když muži se dívají svrchu na ženy nebo ženy na muže. Každý odmítá v druhém to, co ještě nemá, ale bezpodmínečně musí uskutečnit, aby dosáhl svého určení. Mezi mužem a ženou tudíž není žádný rozdíl v jejich hodnotě. Muž a žena nejsou nic jiného, než průchodné stanice k tomu, co opravdu jsou: nejsou ani muž, ani žena, jsou vnitřní Já (átma), který tě vede jako svědomí.
A co je jednota cítění a rozlišování? Svědomí. Svědomí je vnitřní jehla kompasu, která stále ukazuje k Bohu a jeho zákonům. Jestliže jehla už neukazuje k severu, je kompas bezcenný. Jestliže svědomí už nesměřuje k Bohu a k jeho hodnotám, je nejen bezcenné, je dokonce nebezpečné, neboť pak je člověk schopen všeho.
Žena se sobě přiblíží, vybuduje si cit pro ocenění sebe tím, že bude brát vážně, co cítí. Stejně jako muž, který něčeho dosahuje tím, že se dá otřást ve svém myšlení a otevře se citům, žena vykoná mnoho, když na jedné straně naslouchá svým citům, ale na druhé straně také rozlišuje. Vivéka, schopnost rozlišovat je pro člověka velký dar, který dostal proto, že by bez něho byl ztracený. Schopnost rozlišovat je proto tak důležitá, protože ti stále umožňuje najít střed. Cesta k vlastnímu Já je cesta středu. Všechny extrémy jsou okliky. Okliky na cestě ke středu. Pravda leží vždy uprostřed mezi extrémy. Přesně tento střed vyhledává vivéka. Žena by se jí měla naučit od svého muže. Tak jako on by se měl od ní naučit cítění. Toto je jeden příklad krásného doplňování, který si navzájem páry mohou dávat. Muž dává ze svého myšlení, žena ze svého cítění. Neboť teprve oba spolu tvoří jednotu. To vyjadřuje také slavná pasáž z Bible, která říká: Muž a žena jsou jedno tělo. Existuje mnoho interpretací na různých úrovních. Ta, o které teď mluvím, říká, že jenom člověk, který má harmonicky spojeno cítění a rozlišování, je celistvý.
Žena musí znovu stavět na Boží lásce, na Božím porozumění pro ni, na Božím vedení. Nepřišel jsem nadarmo. Pomohu jí, to je v mém plánu, proto se to uskuteční. Jsi-li jako žena v tísni, obrať se na mne jakýmkoliv jménem. Já ti odpovím. To je moje úloha. Tvým úkolem je udělat první krok. Proč musíš udělat první krok? Protože to posílí tvé ocenění vlastní hodnoty. Tím, že se obrátíš na mne víš, že jsi učinila něco, co je rozhodující. To tě přivede blíž nejen ke mně ale i blíž k sobě samé. A přesně o to jde.
U žen je problém vlastní hodnoty těžší než u mužů. Ženy jsou mnohem silněji v kontaktu se svými city než muži. Ženy již podle své přirozenosti hledají výměnu citů. Nechají se dojímat a už jen tím nejsou strnulé. Mnozí muži, obzvláště ti, kteří se nepoddávají svým pocitům, považují schopnost žen dát se dojmout za slabost. To je pak pro ženu velice těžké. Když je ve spojení se svými city, je jí to vykládáno jako slabost, není-li ve spojení, je sice uznávána, ale za cenu, že se nakonec ztratí. Nepochopení mužsky orientované společnosti přivádí ženy až ke zkoušce rozpolcenosti, kterou těžko mohou přestát bez poškození. Podle toho se také západním ženám vede špatně. Muži mi velice leží na srdci, protože se tak podivuhodně vrhají do života a podivuhodně uskutečňují to, co si předsevzali. Mají mou lásku. Avšak moje největší snažení patří ženám. Ze 60% jsem přišel na Zemi kvůli nim. Jejich situace je tak těžká, že nutně potřebují pomoc. Žena je srdce světa. Toto nádherné srdce se dnes dostalo do téměř neřešitelné tísně. Proto veškerou péči věnuji ženě.
U žen
Zanech proto své zdánlivé sebejistoty. Nedělej se chytrým, silným nebo suverénním. Spíš se nech dojmout. Jenom člověk, který se dá dojmout, je na správné cestě. Jen takový člověk je obrněn vůči hrubým chybám, tvrdosti, brutalitě. Nech se jako muž dojmout svou ženou. Nikdy si o ní nemysli, že je naivní nebo že nic neví. Každý, kdo toto říká, stvrzuje tím jen jedno: Že on sám je nevědoucí. Představ si Boží matku Marii, můžeš si pomyslet, že by někomu řekla, že je hloupý? Nikdy. Proč ne, jednoduše protože skutečně ví - hlavně ví, co říká a ví, jakou moc mají slova. Naslouchej své ženě. Tím naslouchej jemnému hlasu ve svém nitru a přijdeš na cestu, ty jsi na cestě.
Rozpory bys měl vždy vítat. Rozpory jsou jemné ukazatele na tvé cestě. Tak jako u Indiánů dávali stopaři pozor i na nejmenší znamení, aby vyslídili, co hledali, tak bys měl i ty vždy dbát na rozpory a pozorně je sledovat. Při každém rozporu se ptej: Čím vznikl, co vyjadřuje, na co poukazuje? Lidé, kteří žijí ”v hlavě” a identifikují se se svým myšlením, nemají rádi rozpory, neboť je znejišťují. Mnohé rozpory se totiž už nedají řešit myšlením čili rozumem, nýbrž intuicí a vhledem, tj. rozmyslem, pochopením kosmické síly. Jestliže sis odstřihl cestu k svému vlastnímu Já, protože se chceš řídit jen svým myšlením, je tento rozmysl pro tebe nedosažitelný. Stane se potom to, co je typické pro mnohé čistě rozumem uvažující jedince, že navzdory své racionalitě nebo právě skrze ni se stávají naprosto nelogičtí, protože se se svým myšlením dál nedostanou a tudíž se zapletou do rozporů.
Muži, kteří nemají opravdový kontakt ke svému já a žijí jen ve zdánlivé sebejistotě, se zázrakům života uzavírají, neboť se uzavírají zázraku v sobě. Tito muži tudíž nejsou přístupní pro to, co je zázračné, neuchopitelné, ale citelné. Proto se jich dotýkám prostřednictvím zázraků, které dělám. Materializuji jim např. prstýnek přímo před jejich očima. Natáhnu ruku do vzduch pro řetízek, nebo je nechám zažít něco, co si nemohou vysvětlit racionálně. Jejich myšlení se tím ocitne ve víru. Nedovedou si svým rozumem vysvětlit, co viděli a zažili a jejich rozum je zmaten. Tím se uskutečňuje druhá možnost. Ta první, ve které dosud žili, byla: ”Není žádný Bůh, nejsou žádné zázraky, jsem jenom já a zase jen já” - je kupodivu, jak jsou tělo a myšlení spojeny - ”já jsem svoje myšlení”. Nyní se však jejich myšlení při pohledu na jeden zázrak sesype. Ale zároveň vidí, že oni se nesesypali, že se jim naopak daří velmi dobře. Tím bezprostředně zažijí, že nejsou svým myšlením. Tady se muž dostává do rozporu.
Kdo nepřipustí, aby se ho něco dotklo, se také nevciťuje a nepřemýšlí. Nezaráží se ani sám nad sebou a jen se potom diví. A když se někdo diví, jak samo to slovo naznačuje, dříve nebo později se dostává k divům. Když se zabýváš svými city a díváš se střídavě do nitra a ven, září ti v ústrety ze všech rohů samé divy. Divy dojímají. Proto dělám divy. Proto je dělal Ježíš. Divy neboli zázraky nejsou hříčky, ale pravá podstata života. Život je zázrak. Proto je zázrak všechno, co je spojeno se životem. Právě tak jako je mokré všechno, čeho se dotkne voda.
Tento nedostatek ocenění sebe se u mužů projevuje tím, že s city chtějí mít málo nebo vůbec nic společného. Proto před nimi prchají. City jsou ale hlubokou silou duše, které tě napojují na lásku. City dříve nebo později vždy vedou k lásce, neboť láska je kořenem všech citů. A láska vždy vede k vlastnímu Já. Tím, že se vyhýbají citům, domnívají se, že zabijí hned dvě mouchy jednou ranou. Zaprvé vypadají silní, soběstační, neotřesitelní a za druhé se nemusejí vystavovat nepříjemným otázkám. Kdo se však nedá dojmout, na své vnitřní cestě nepokročí. A to má následky. Hlavně pro manželství a rodinu. Neboť nenechá-li se muž ve svém srdci dojmout, zůstává jeho vztah omezen na sex nebo na žití vedle sebe. Sexualita je to nejméně jisté, na čem lze budovat manželství. Pravděpodobnost, že tento muž jednoho dne prostě odejde a aniž se ho to dotkne opustí svou ženu a své děti, je v takovém případě velmi velká.
Muži i ženy s touto nejistotou zacházejí rozdílně. Muži ji obvykle dovedou lépe schovat než ženy. Vrhají se do práce, všemi prostředky usilují o úspěch a pomocí úspěchu si zkoušejí vydobýt ujištění, které si v nejvnitřnějším koutku svého srdce vlastně odpírají. Ve skutečnosti se takto stávají sudem beze dna. Ať dosáhnou sebevíce, ať jsou sebevíc ujišťováni, chváleni, oceněni, není jim to nic platné, protože se sami nemají za cenné.
U mužů
Proto tvůj základní pocit je nejistota, která sahá hluboko do samé podstaty.
Další problém spočívá v tom, že uznání, po kterém tolik toužíš, nemůžeš vydržet. Čím víc po něm toužíš, tím méně ho sneseš. Toto podmiňuje velkou část tvé základní nejistoty: Víš vědomě / nevědomě, že usiluješ o něco, co ve skutečnosti nechceš získat, protože bys to nevydržel.
Tato představa je důvodem k tomu, že při daršanu (spatření svatého) na mnohé nepohlédnu. Měli by si tak přijít na stará zranění a vyhojit je.
Tvůj problém je následující: Jestliže nevidíš, že ostatní vidí tvou hodnotu, a necítíš se být milován, tak si ani nedovedeš představit, že bys mohl být milován, neboť se domníváš, že nejsi vidět.
Jak muži, tak ženy jsou dnes více než nejistí. Nikdo neví kam patří. Nikdo neví, co je jeho úkol. Nikdo neví, co je jeho cesta a kam vede.
Chybějící vědomí o vlastní hodnotě
Úryvek z knihy:
V této knize se zabývá vztahy mezi mužem a ženou, manželstvím a rodinou.
Saí Baba, indický duchovní učitel je Avatárem dnešní doby. Do jeho ašrámu v Indii přicházejí lidé z celého světa, aby přijali jeho učení a požehnání.