Co říká lidské nevědomí, tedy svět instinktů člověka, ke skutečnosti blížící se smrti?

Sny jsou hlasem přírody v nás, a vyvstává otázka, jak nás sama příroda připravuje na smrt.

C. G. Jung sice výstižně zdůraznil, že nevědomá psýché věnuje smrti jako náhlému konci tělesného života relativně malou pozornost a dělá, jakoby duševní život, případně individuační proces jedince prostě pokračoval. Nevědomí totiž zcela zjevně „věří“ v život po smrti. Skeptik by přirozeně mohl namítnout, že takové sny se zakládají na pouhém přání, ale proti tomu lze namítnout následující:

to, že sny odrážejí jen nevědomá přání, naprosto neodpovídá obecné zkušenosti. Jung naopak ukázal, že sny většinou zobrazují zcela objektivní, jáskými přáními neovlivněnou aktuální duševní „přirozenou událost“. V případech, kdy si snící dělá iluze o blížící se smrti nebo si není její blízkosti vědom, se dokonce často objevují sny, které to zcela brutálně a nelítostně oznamují. Jung proto zdůrazňuje, že je „ve vážném zájmu stárnoucího člověka,“ aby přijal možnost smrti.

„Přistupuje k němu něco, co se táže a co takříkajíc nelze odmítnout, a on by na to měl odpovědět. Proto by měl mít nějaký mýtus o smrti, neboť ‚rozum‘ mu neukazuje nic než temný hrob, do něhož směřuje. Mýtus by mu mohl však názorně předvést jiné obrazy, užitečné a obohacující obrazy života v zemi mrtvých. Člověk, který těmto obrazům věří nebo jim poskytne určitou důvěru, má právě tolik pravdy i nepravdy jako ten, kdo jim nevěří. Zatímco však ten, kdo je popírá, jde vstříc nicotě, sleduje ten, kdo je vázán archetypem, stopy života až k smrti. Oba jsou sice v nejistotě, jeden však proti svému instinktu, druhý ve shodě s ním, což představuje značný rozdíl a přednost ve prospěch druhého.

Marie-Louise von Franz

se narodila v Mnichově v roce 1915 a doktorát si udělala na universitě v Curychu. V osmnácti začala studovat u Junga analytickou psychologii a pracovala s ním až do jeho smrti v roce 1961.

Byla Jungovým prvořadým partnerem při výzkumu alchymických textů a její první větší dílo, Aurora consurgens, je doprovodným svazkem k Jungově poslední práci Mysterium coniuntionis. Byla velkým znalcem symbolismu pohádek. Od Junga rovněž čerpala svoji životní moudrost, třeba když mluví o depresi, která je – podle ní – božím požehnáním.

„Míním tím, že pro jedince je to největší dar, jakého se mu vůbec může dostat. Jung vždy mluvil o požehnání neurózy, protože je to jediná chvíle, kdy jste v pokušení podívat se dovnitř.“ Umírá 17. února 1998 ve věku 83 let.

Von Franz studuje v knize Sen a smrt v jedenácti kapitolách sny umírajících na pozadí egyptských sakrálních a alchymistických textů ve spojitosti se symbolikou archetypních obrazů ve snech.

Zvláště symbolika egyptského pohřebního rituálu odeznívá v projekci příbuzných alchymistických obrazů. Nejprve odhaluje „tajemství“ mrtvého těla a „Osiridova hrobu.“ Nebeské zemědělství promlouvá o povaze vegetace, ukazuje na cyklický „život“ stromu, trávy, obilí a poslání květů.

Nejstarší alchymistické texty Západu vznikly na egyptské půdě, a proto byly od počátku spjaty s myšlenkou posmrtného života. Jedním z nejstarších řeckých alchymistických spisů, jak uvádí von Franz, je poučení Isis svému synu Horovi: „Jdi jen a pozoruj rolníka Acharanta, taž se a uč se od něj, co je tím zasetým a co tím sklizeným. Poznej, že kdo seje zrno, zrno i sklidí, a kdo seje ječmen, právě tak sklidí ječmen.“ Podnícena tímto náznakem, začne Isis přemýšlet o celém stvoření a uvědomí si, „že člověk může zplodit jen člověka, lev lva a pes zase psa.“

Jestliže však vznikne něco nepřirozeného, anomálie (teras), nemá to žádného trvání. Neboť příroda se těší přírodou a příroda přemáhá přírodu. Totéž platí i pro zlato a „to je zjevení tajemství.“ Zrno a ječmen (Osiris) se nemá chápat konkrétně, nýbrž jako symboly psychické řeči; to, co existuje mimo život a smrt. Je to něco, co ukazuje na tajuplný kontinuální životní proces, který přetrvává dočasný rozkvět a umírání pouze viditelného života. Krásná je k tomu citace vize, kterou sděluje J. B. Pristley ve své knize Man and Time (str. 25-6). Basilius Valentinus, 11. klíč V polovině lidského života přicházejí první náznaky „velké proměny“ a o tom vypráví kapitola o „první svatbě se smrtí.“ Projekce a multiplikace, jak ji ukazuje ve svém 11. klíči Basilius Valentinus, je spojena se získáním elixíru života. Toto ‚rozmnožení bohatství‘ se odehrává v Růžové zahradě. Text doprovázející rytinu naznačuje, že magický klíč pro otevření zahrady a ‚utržení bílých a červených růží‘ je zakopán na místě, ‚kde se nacházejí Orestovy kosti, zejména pak tam, kde se pospolu nachází vítr, vrah lidí, odraz a pozůstatky člověka.‘ Jsou to symboly ‚smrti‘ zakoušené v průběhu počáteční fáze rubeda. Kámen filosofů se rozmnožuje universálně, což se předpokládá pro funkci stavebního kamene přírody. A filosofové na rytině vyobrazení s úžasem přihlížejí vzduchem letícím rozmnoženým kamenným blokům přírody – což jsou – buňky! Skoro každý, kdo někdy slyšel o kameni filosofů a jeho moci, se ptá, kde jej lze nalézt… Filosofové na to mají dvojí odpověď: zaprvé říkají, že Adam si vzal kámen filosofů, když opouštěl Ráj a teď je v tobě, ve mně a i ptáci z dalekých krajů si jej vzali sebou. Za druhé říkají, že jej lze nalézt v zemi, na horách, ve vzduchu i v řece. Takže kterou cestou se vydat? Podle mého názoru oběma, ale každou jejím zvláštním způsobem. Smrt zjevuje solární kámen Veškeré světlo přichází z temnot a temná je i cesta ke zrození, nigredo, černost, jež je opisem frustrace přicházející po vystřízlivění z kvasu života a přistupuje „duch sklíčenosti“ s řečí o marnosti lidské. Set, protivník Horův (str. 32-3), je alter ego, který se zapojuje do snahy podat zprávu o cestě ke smrti a přípravách na ni a sama smrt se personifikuje jako hrozivý nebo pomáhající „jiný“, ten druhý. Bylo častým krokem adeptů poskytnout neofytům metodiku rozvoje strážce, který byl umělým rozdvojením já, jenž měl dozírat na správnost pohybu (pravdivost srdce) po stezce. Ohnivé a vodní ordálie (křest) pojednává kapitola Průchod ohněm a vodou (str. 82). Substance mají být „prubovány“ ohněm a „Puer Aeternus“ (věčné dítě) se zrodí z „mateřského těla ohně“ (prima materia). Tento motiv se objevuje i ve snech lidí našeho věku, např. u onoho lékaře, v jehož snu byla rakev vložena do ohně a pak z ní vyskočila krásná žena. Přichází okamžik, kdy přitažlivost opačného přestoupí hranici odpuzování a začne docházet k fúzi. Je však třeba vzdát se starého těla (ve shodě s křesťanským mýtem), nebo ho „zpracovat“, to znamená dát starým elementům nový obsah. Pak může dojít k porodu „plodu“, tedy provést fixaci (fixatio) volatilního (ducha). V něm má dojít ke znovusjednocení odděleného (v obrovském žáru fúze) v Kameni, jinak řečeno k vlastnímu vzkříšení. Našel jsem velký kámen a obrátil jsem ho – byl zcela bez tíže. Na jeho obrácené straně bylo množství krásných křišťálů. Skládaly se dohromady jako nějaký dóm. Měl jsem z toho radost…“ Asi dva měsíce před svou smrtí měl Jung na téma Kamene působivý sen: „Z neznámého místa šel ke „své“ věži v Bollingenu, jež byla celá ze zlata. Držel v ruce klíč a nějaký hlas mu říkal, že „věž“ je teď dostavěná a on se může nastěhovat. Uvědomil si nápadnou osamělost – kolem nebylo ani živáčka – a absolutní ticho toho místa.“ Biegas: Smrti objetí Autorka zjišťuje, že ve snech nikdy smrt nepředstavuje definitivní konec, ale spíše složitý proces proměny. Celé téma dokresluje bohatým materiálem z mýtů, pohřebních rituálů, alchymistické symboliky a dalších zdrojů. Při tom vychází z pojetí amplifikace C. G. Junga, jež umožňuje využít archetypních obrazů a jejich paralel pro hlubší porozumění snu, ale i životní situaci snícího. Témata hlubinné psychologie, religionistiky a populárně psychologické tematiky tu nemají sloužit k odstrašení čtenáře. Ten zde najde i mnohem obecnější rovinu, na níž může začít porovnávat své vlastní snové zážitky se symbolikou, která tu defiluje. Není účelem recenze pojednat celý obsah knihy do detailu; přiznávám tady rád, že kniha má v sobě mnohem více, než může tato stránka obsáhnout a také si myslím, že byla měla být čtena – doufám, že tu cítíte gramatický důraz na ten průběh. Přeji vám, abyste ji jen tak neodložili, neboť: kdo z nás může odložit smrt?