Proměny lékařského obrazu a ideálu lidského těla a tělesnosti v dlouhém 19. století Každá společnost má své vidění světa, koncepci života a času, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší, který je proto kulturně a historicky závislý. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale také naopak vnímat jako něco, co je zprostředkováno jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se nositel tohoto těla zrodil, v němž žil a zemřel. Jako každá společnost, i společnost českých zemí „dlouhého“ 19. Století byla charakteristická svým vlastním viděním těla.