Ze stromů padají první listy a lidé podřimují v slábnoucím slunci...

Takový je zhruba rámec příběhu o chorovné , stravující touze afrického kouzelníka po moci a čisté, nezištné lásce obyčejné dívky. Poklidné, téměř idylické vyprávění, nemž se docela samozřejmě prolíná fantazie s realitou a kde se poezie zdá být smyslem života, je v rychlé změně rytmu rozmetáno vpádem faustovského příběhu, plného vášní a strachu a směřujícího ke konečnému vyrovnání.

S úctou k autorovi i k Vám všem a s přáním milosti
Na mé výslovné přání je jako jediný autor uveden Eduard Tomáš, bez něhož by povídka nikdy nevznikla. A mně nezbývá než věřit, že jsem poctivě a v duchu chápání milého, nekonečně laskavého Eduarda Tomáše pomohl dovyprávět historii pozvednutí lidského ducha prostřednictvím nezištné lásky.
A tak jsem opovážlivě usedl k psacímu stolu a pokusil se otevřít ještě jednou tajemnou truhlici lidských tužeb, bolestí a nadějí, temné vášně a čistoty. Snažil jsem se nechat řádkům volný průběh - někde navázaly na prvotní literární fazonu, někde si našly vlastní linku. Výsledkem je příběh, který jste - snad - právě dočetli.
Formální zpracování epizody v dané podobě nedávalo žádnou možnost samostatného vydání. Přesto by bylo marnotratné nechat tuto pozoruhodnou faustovskou historii padnout a nevyprávět ji Vám čtenářům z tak banálních důvodů, jakými jsou délka příběhu a nepříliš bohatý syžet.
Když jsem při práci na knize Eduarda Tomáše Duha v zrcadle, v souladu s mnohokrát vysloveným přáním autora a jeho ženy Míly, hledal správný výraz pro celý ten kontrapunkt událostí a dějů, jako slepé rameno hlavního příběhu vyplula na povrch epizoda o temné touze afrického kouzelníka po moci a o krátkozrakém podlehnutí českého mladíka pomíjivému materiálnímu úspěchu a na závěr v očistném záblesku i o kouzlu největším - opravdové lásce, odhodlané k jakékoliv oběti.
Doslov Alexandra Popova
pohybovat se bez závazků, bez omezení, bez tíže pomalé proměny; mohl jsem se opájet volností. Jenže já musel spěchat!..."
Ale já nikam nemusel spěchat: v kterémkoliv okamžiku bych mohl být, kde bych jen chtěl, a ať bych byl kdekoliv na této planetě, příští myšlenkou bych mohl být doma. Jenže já jsem spěchal, strašně jsem spěchal a snažil se přitom sám sobě namluvit, že nevím proč. Přitom to mohlo být tak příjemné:
"...Mysl byla opět volná, osvobozená od tělesné schránky a pohybovala se rychlostí myšlenky prostorem; žádná překážka nestála v cestě. "Hlavně to nesmím zapomenout!" říkal jsem si stále dokola. Všudypřítomný pocit svobody byl velmi silný, daleko silnější než obvyklá omezení běžného života. "Musím si to uložit pevně do paměti a paměť podržet, nenechat ji rozplynout při přechodu do těla!"
Ukázka z knížky:
Vtipná zápletka ústředního motivu je lemována básnickým, jemně ireálným světem přátel rozprávějících si pokojně své příběhy. Zdánlivě přísě oddělené světy se ale v samotném závěru v nečekaném rozuzlení spojí..