V druhém dílu autor popisuje události, které se odehrály po jeho návratu z tajgy. Nechybí zde ani Anastasiina vyprávění o léčení a příčinách lidských neduhů. Mimo jiné V. Megre zveřejňuje informaci o unikátních svatyních, jež mají větší energetickou sílu než egyptské pyramidy.

Úryvek z knihy:

Mimozemšťanka nebo člověk

Dříve, než budu vyprávět o událostech souvisejících s Anasta sií, chci poděkovat všem vůdcům duchovních směrů, vědcům a novinářům, obyčejným čtenářům, kteří mi poslali dopisy, duchovní literaturu, komentáře k událostem vyloženým v první knize. Popisy Anastasie jsou různé. Tisk ji nazývá: „Hospodyní tajgy“, „Sibiřskou vševědkou“, „Věštkyní“, „Božským projevem“, „Mimozemšťankou“. Proto jsem na otázku moskevské novinářky Marie Karpinské: „Miluješ Anastasii?“ odpověděl: „Nevyznám se ve svých citech.“ A vzápětí se rozšířily řeči, že nejsem schopen cosi pochopit kvůli duchovní nekompetentnosti. Ale jak je možné milovat, když nemáš jasno, koho miluješ? Vždyť doteď není jasné, kdo je Anastasia ve skutečnosti. Opřel jsem se o její tvrzení: „Jsem člověk. Žena.“ a pokusil jsem se přesvědčit o tom sám sebe, najít vysvětlení pro její neobvyklé schopnosti. Ze začátku všechno vycházelo. Kdo je Anastasia? Je to mladá žena, která se narodila a žije jako poustevnice ve vzdálené sibiřské tajze. Po smrti rodičů ji vychovávali dědeček a pradědeček, kteří také vedou poustevnický život. Můžeme považovat za neobvyklé to, že Anastasii jsou oddána divoká zvířata? Na tom také není nic neobvyklého. Na venkovském dvorku mezi sebou velmi dobře vychází různá zvířata a s úctou se chovají ke svému hospodáři. Složitější bylo pochopit mechanizmus, pomocí něhož ona vidí na dálku, ví do detailu o různých událostech, dokonce tisíce let starých, lehce se vyzná v našem současném životě. Jak funguje její paprsek, který na dálku léčí lidi, proniká do dávné minulosti a nahlíží do budoucna? Profesor filozofi e K. I. Šilin ve svých pracích, věnovaných analýze Anastasiiných výroků a skutků, napsal: „Anastasiin tvůrčí potenciál je všeobecný, nikoliv čistě individuální dar Boží, dar od Přírody. My všichni a každý zvlášť jsme spojení s vesmírem. Zabránit budoucí katastrofě můžeme harmonickým sloučením odvěkých kultur. Vývoj této kultury, takzvané kultury harmonicky čistého dětství, dává „ženský“ typ kultury, který se nejvýrazněji projevil v buddhismu, ale také v naší Anastasii. Právě proto se uvádí následující řetězec jmen: Anastasia = Tára = Buddha = Maitréja. Anastasia je dokonalým člověkem, podobným Bohu.“ Nemám právo soudit, zda je tomu tak, nebo ne. Ale nechápu, proč tedy Anastasia nenapíše nějaké učení, jako všichni osvícení, podobní Bohu, a místo toho se po dobu svých dvaceti uvědomělých let zabývá zahrádkáři. Nicméně, po přečtení vyjádření vědců jsem došel k závěru, že tato žena není šílená. Věda má alespoň hypotézy týkající se toho, co řekla, a v některých směrech se provádějí i výzkumy. Například na otázku: „Anastasie, jakým způsobem zachycuješ a popisuješ různé tisíce let staré situace, a dokonce i myšlenky velkých lidí z minulosti?“ odpověděla: „První myšlenka, první slovo bylo u Stvořitele. Jeho myšlenky žijí dodnes, neviditelně nás obklopují a zaplňují vesmírný prostor, odrážejí se v materiálních živých tvorech, stvořených pro toho hlavního, pro člověka! Člověk je dítě Stvořitele. A jako každý rodič On nemohl přát svému dítěti méně, než měl sám. Dal mu všechno. Dokonce víc! Dal mu svobodu volby. Člověk může tvořit a zdokonalovat svět silou své myšlenky. Ani jedna myšlenka, vyprodukovaná člověkem, nikam nezmizí. Pokud je světlá, zaplňuje světlé prostranství a staví se na stranu Světlých sil, pokud je temná, přechází na protější stranu. I dnes může každý člověk využít jakoukoliv myšlenku, kdykoliv vyprodukovanou člověkem nebo Stvořitelem.“ „Proč je tedy nevyužívají všichni?“ „Využívají je všichni, ale v různé míře. Aby je bylo možno využívat, je třeba myslet, jenže kvůli každodenním starostem se to nedaří každému.“ „Takže stačí se jenom zamyslet a všechno se podaří? Dokonce bychom mohli poznat i myšlenky Stvořitele?“ „Abychom poznali myšlenky Stvořitele, je třeba dosáhnout Jeho čistoty úmyslů a Jeho rychlosti pohybu myšlenky. Abychom poznali myšlenky osvícených, je třeba mít jejich čistotu úmyslů a umět myslet jejich rychlostí. Pokud člověk nemá dostatečnou čistotu úmyslů, aby mohl komunikovat s paralelou Světlých sil, kde žijí světlé myšlenky, pak je bude čerpat z temného protějšku. V důsledku toho trápí sám sebe a mučí jiné.“ Nevím, zda tyto její výroky přímo nebo nepřímo vysvětlil ředitel Mezinárodního institutu teoretické a užité fyziky Akademie přírodních věd Ruska akademik A. E. Akimov v časopise „Zázraky a příhody“ v článku „Fyzika uznává Nejvyšší rozum“, kde píše: „Existovaly a existují dva směry poznání přírody. Jeden představuje západní věda, a tedy znalosti získávané metodou, kterou využívá Západ: důkaz, pokus atd. Druhý – východní, představuje znalosti, které přichází zvenčí, ezoterickou cestou ve stavu meditace. Ezoterické znalosti se nezískávají, jsou člověku dány. Tak se stalo, že v určité fázi byla tato ezoterická cesta ztracena a vytvořila se jiná, velice složitá a pomalá. Za posledních tisíc let jsme touto cestou dosáhli znalostí, které měli na Východě před třemi tisíci lety. Intuitivně jsem přesvědčen, že pravdu měli ti, kteří říkali: hmota, jež na úrovni pole zaplňuje celý vesmír, je jakousi vzájemně souvislou strukturou. V kapitole „Vesmír jako superpočítač“ knihy „Souhrn technologií“ vyslovil Stanislav Lem myšlenku o existenci ohromného Vesmírného mozku, který je jako počítač. Představte si počítač, který je při objemu pozorovaného vesmíru o poloměru kolem 15 mld. km naplněný prvky o objemu 10–33 cm3. A takovýto mozek, zaplňující celý vesmír, samozřejmě disponuje možnostmi, které si těžko můžeme představit nebo vymyslet. A když vezmeme v úvahu to, že tento mozek ve skutečnosti funguje nikoliv jako počítač, ale na základě takzvaných torzních polí, pak to vysvětluje skutečnost, že: „projevy Absolutna dle Schellinga nebo Sunyaty, staré vedické literatury, představují právě počítací stroj. A kromě něj ve světě nic neexistuje. Zbytek je tou či onou formou Absolutna.“ O paprsku působícím na dálku říká řádný člen Ruské Akademie lékařských věd akademik Vlail Kaznačejev v článku „Živé paprsky a živé pole“ (časopis „Zázraky a příhody“ z 3. 5. 96) následující: „Zřejmě měl Vernadský pravdu, když položil otázku: jakpak něco ideálního a myslícího přemisťuje planetu Zemi do nové evoluční fáze? Jak? Prací, výbuchy, technogenní činností? Tak jednoduše to vysvětlit nejde. Fakta nasvědčují tomu, že člověk, manipulant, může měnit na dálku stav elektronických přístrojů. Jakoby sráží stupnici přístrojů, a to na dálku. V současné době se v Novosibirsku pracuje na dálkovém spojení s Norilskem, Diksonem, Simferopolem a také s Ťumenským trojúhelníkem, s Americkým centrem na Floridě. A dálkové spojení s člověkem, přístrojem a manipulantem se navazuje spolehlivě a přesně. Jedná se o neznámý jev, kterým je součinnost živé látky na velké vzdálenosti.“ Bohužel v článcích je mnoho nepochopitelných termínů, odkazů na studie jiných vědců. Je složité přečíst je všechny a navíc pochopit. Ale pochopil jsem, že věda ví o schopnosti člověka kontaktovat se s jiným člověkem na dálku, ví i o vesmírné „databance“, kterou používá Anastasia, a říká jí dimenze Světlých sil, nebo dimenze, v níž žijí všechny myšlenky, vyprodukované člověkem. O tomto jevu mluví současná věda také a říká mu superpočítač. Dále jsem potřeboval pochopit, jakým způsobem se mně, člověku, který se nikdy nezabýval literární činností a nemá pro to řádné vzdělání, podařilo napsat knihu, která nenechavá lidi chladnými. Když jsem byl v tajze, Anastasia mi řekla: „Udělám z tebe spisovatele. Napíšeš knihu a bude ji číst mnoho lidí. Tato kniha bude příznivě působit na čtenáře.“ Teď je kniha napsána. A mohli bychom předpokládat, že to je jenom Anastasiina zásluha. Ale pak je třeba určit, jakým způsobem tato kniha působí na tvůrčí schopnosti jiných lidí. Jenže zatím se to nikomu nepodařilo. Pro usnadnění úkolu lze samozřejmě předpokládat, že mám nějaký talent a po tom, co jsem získal zajímavé informace, jsem je jednoduše popsal. Pak se zdá, že všechno do sebe zapadá. Všechno má své vysvětlení. Není třeba dále ztrácet čas čtením vědecké a duchovní literatury, klást otázky odborníkům. Ale Anastasia ukázala nový jev, který zatím nemohu pochopit ani já, ani nikdo z těch, kteří mi pomáhali. Pokud si pamatujete, v první knize jsem napsal to, co mi řekla ještě před dvěma lety: „Malíři namalují obrazy, básníci napíší básně a bude o mně natočen film. Budeš se na to vše dívat a vzpomínat na mě…“ Na mou otázku: „Může předpovídat budoucnost?“ Anastasiin dědeček odpověděl: „Vladimíre, Anastasia nepředpovídá budoucnost, má schopnost ji vytvářet a vtělovat do života.“ Slova jsou jen pouhá slova. Člověk toho napovídá hodně. I těmto slovům jsem nepřikládal zvláštní význam a hodnotil jsem je jako něco alegorického. Protože jsem ani netušil, jak přesně se v reálném životě uskuteční všechno, co řekla. Ale neuvěřitelné se děje! To, co řekla Anastasia, se s jistotou začíná realizovat. Ze začátku se proudem sypaly básně. Částečně jsem je zveřejnil na konci první knihy. Pak se v různých městech začaly otvírat „Anastasiiny domky“. V prvním z nich, ve městě Gelendžik, byly vystaveny obrazy moskevské malířky Alexandry Vasiljevny Sajenkové. Obrazy věnované Anastasii, přírodě. Vešel jsem do tohoto domku, podíval jsem se na zdi ověšené velkými obrazy a okolní prostor se jakoby začal měnit. Z mnohých obrazů se na mě svýma dobrýma očima dívala Anastasia. A ty náměty! Představte si, na některých obrazech byly náměty z druhé knihy, kterou jsem ještě nenapsal. Byla tam i zářící koule, která se občas objevuje vedle Anastasie. Pak jsem se dozvěděl, že tato malířka nemaluje štětcem, ale konečky prstů. Většina obrazů již byla prodaná, ale zůstala na výstavě, protože lidé se na tyto obrazy stále chodili dívat. Jeden z nich mi malířka darovala. Byli na něm zobrazeni Anastasiini rodiče. Od tváře její maminky se nedal odvrátit pohled. Začal jsem od různých fi lmových studií dostávat nabídky na natočení filmu o Anastasii. A už to pro mě bylo samozřejmostí. Když jsem se rukama dotýkal obrazů a listů s básněmi, poslouchal písně a prohlížel záběry natočeného filmu, snažil jsem se pochopit, co se odehrává. Kromě toho ještě Moskevské výzkumné centrum, které se zabývá výzkumem jevů spojených s Anastasií, udělalo závěr: „Největší duchovní učitelé, kteří jsou známí svými náboženskými učeními, filozofickým a vědeckým bádáním, nedosahují rychlosti Anastasiina působení na lidský potenciál. Jejich učení dosáhla viditelného projevu v reálném životě po uplynutí stovek a tisíců let od okamžiku jejich vzniku. Anastasia za pouhé dny a měsíce nějakým neznámým způsobem, bez kázání a všelijakých duchovních traktátů, působí přímo na city a vyvolává emocionální vzplanutí, tvůrčí rozmach, který se realizuje ve skutečných dílech řady lidí, kteří se jí „dotknou“ myšlenkou. Vidíme je v podobě uměleckých děl, vnímáme je jako nadšený zápal pro světlé a dobré.“ Jakýmpak způsobem se tato osamělá poustevnice, žijící ve vzdálené sibiřské tajze, ve stejnou dobu jakoby vznáší nad reálným prostorem našeho života? Jakým způsobem rukama jiných lidí materializuje umělecké výtvory? A všechny jsou o světlém, dobrém, o Rusku, přírodě a lásce. „Anastasia zasype svět velkou poezií lásky. Básně a písně budou jako jarní déšť omývat naši Zemi od nahromaděné špíny,“ řekl její dědeček. „Ale jak to udělá?“ ptal jsem se. Odpověděl: „Rozdává nadšení energií vlastního vzplanutí, silou svého snu.“ „Jakou sílu skrývá její touha?“ „Sílu Člověka-Tvůrce.“ „Ale za svá díla má člověk dostávat odměnu, poctu, peníze, tituly. Ona je však odevzdává jiným zdarma. Proč?“ „Je soběstačná. Vlastní uspokojení a upřímná láska alespoň některého jedince jsou pro ni nejvyšší odměnou,“ odpověděl Anastasiin dědeček. Pro mě však bylo těžké pochopit celkový smysl těchto slov. Ve snaze uvědomit si, kdo je Anastasia, a určit svůj vztah k ní, jsem dál poslouchal různé názory na tuto ženu a četl duchovní literaturu. Za půldruhého roku jsem obsáhl víc literatury, než za všechna léta předchozího života. A čeho jsem docílil? Udělal jsem pro sebe pouze jeden nepochybný závěr: „V řadě rozumných knih, které se ucházejí o historickou hodnověrnost, duchovnost a upřímnost, je samá drzá lež.“ Stroj na peníze Na počátku mého pobytu u Anastasie jsem se k ní choval jako k poustevnici se svérázným světonázorem. Ale teď, po tom všem, co jsem o ní slyšel a přečetl, po jejím následném proniknutí do našeho života, stala se pro mě jakousi anomálií. V hlavě mám zmatek. S námahou jsem odhodil proud informací a závěrů, 18 které mě zaplavily, a pokouším se vrátit jednoduchý první dojem. A odpovědět na otázku, kterou mi často dávají: „Proč jsi neodjel z tajgy s Anastasií?“ Moc jsem to chtěl. Ale zároveň jsem chápal, že to nejde udělat násilím. Je třeba ji přesvědčit o tom, jak účelná a užitečná je její přítomnost v naší společnosti. Přemýšlel jsem, které z jejích schopností lze využít v její prospěch, ve prospěch společnosti a mé firmy. A najednou jsem pochopil: Anastasia stojící přede mnou je stroj na peníze. Její schopnosti dovolují lehce zbavit lidi jakýchkoliv nemocí. Přitom neurčuje žádnou diagnózu, ale jednoduše vyhání z organizmu všechny nemoci najednou. A ani se nemusí dotýkat těla. Vyzkoušel jsem to na sobě. Celá se soustředí, nehybně se dívá svýma dobrýma očima. Tělo se mi jakoby zahřívá jejím pohledem a pak se začínají potit nohy. Právě pocením vychází z těla různé toxiny. Lidi platí velké peníze za léky a operace. Když nepomůže jeden lékař, jdou za druhým, jdou za senzibily, bioenergetiky. Aby vyléčili jednu nemoc, utrácí někdy celé týdny, měsíce, roky, ale tady stačí pár minut. Spočítal jsem, že pokud bude Anastasia věnovat jednomu pacientu dokonce patnáct minut a brát za to pouhých dvě stě padesát tisíc* (i když mnozí léčitelé berou i víc), za hodinu vychází milión rublů. Ale i toto zdaleka není vrchol. Existují placené operace, které stojí kolem třiceti miliónů rublů. V hlavě se mi vytvářel dobrý komerční plán. Rozhodl jsem se upřesnit některé detaily a zeptal jsem se Anastasie: „Dokážeš vyléčit každou nemoc?“ „Ano,“ odpověděla. „Myslím, že každou.“ „Kolik potřebuješ času na jednoho člověka?“ * Veškeré peněžní údaje zmíněné v této knize odpovídají době vzniku knihy, a to roku 1996. „Někdy potřebuji mnoho času.“ „Mnoho, to je kolik?“ „Jednou jsem tomu musela věnovat víc než deset minut.“ „Deset minut, to nic není. Lidi ztrácí roky, aby se vy léčili.“ „Deset minut je moc, když vezmeme v úvahu, že se v tu dobu jakoby musím soustředit a zastavit proces uvědomění…“ „To nevadí, uvědomění počká. Stejně toho hodně víš. Já jsem tady něco vymyslel, Anastasie.“ „Copak jsi vymyslel?“ „Vezmu tě s sebou. Ve velkém městě pro tebe pronajmu dobrou kancelář, udělám reklamu a ty budeš léčit lidi. Budeš pro ně velmi prospěšná a my budeme mít dobrý zisk.“ „Ale vždyť já stejně občas léčím lidi. Když modeluji různé situace se zahrádkáři, abych jim pomohla rozumět světu rostlin, který je obklopuje, můj paprsek vyhání i jejich nemoci. Jenže já se snažím, aby ne všechny…“ „Ale vždyť lidi nevědí, že právě ty to děláš! Tobě nejenže nikdo neplatí peníze, ale dokonce ani nepoděkuje! Vždyť za takovou práci nic nemáš.“ „Mám.“ „Co?“ „Mám z toho radost.“ „No dobře. Ať máš radost a je ti příjemně a firma z toho navíc bude mít zisk.“ „A když někdo nebude mít peníze, aby zaplatil za léčení?“ „Proč se najednou zabýváš různými detaily? Tohle není tvá starost. Budeš na to mít sekretáře, administrativu. Máš myslet jenom na léčení, zdokonalovat se, jezdit na semináře za výměnou zkušeností. Rozumíš tomu, jak funguje tento tvůj způsob, tvůj paprsek, no, jaký je jeho mechanizmus?“ „Rozumím. Ve vašem světě je tento způsob také známý. Doktoři a vědci o tom vědí, nebo cítí jeho blahodárné působení. Nemocniční personál se snaží mluvit s pacienty povzbudivě, aby se jim zvedla nálada. Již dávno doktoři zpozorovali, že ve stavu deprese je člověka těžké léčit, nepomáhají mu žádné přípravky, a když se k člověku chovají s láskou, nemoc ustoupí rychleji.“ „Tak proč se tedy nikdo nesnaží porozumět tomuto způsobu léčení a vyvinout jej do takové míry jako ty?“ „Řada vědců se tomu snaží porozumět. A mnozí lidé, kterým říkáte léčitelé, používají tento způsob a trochu se jim daří. Stejným způsobem léčili lidi Ježíš Kristus a světci. V Bibli se píše mnoho o lásce, protože tento cit působí na člověka blahodárně. Je ze všeho nejsilnější.“ „Proč se léčitelům a doktorům daří jen málo, a naopak ty to zvládáš tak lehce a úspěšně?“ „Protože žijí ve vašem světě a stává se jim, jako mnohým z vás, že si připouští zhoubné city.“ „Co je to za zhoubné city, co s tím mají společného?“ „Zhoubné city, Vladimíre, to je zlost, nenávist, podrážděnost, žárlivost, závist a jiné. Tyto a další podobné city člověka oslabují.“ „A copak ty, Anastasie, zlobíš se málo?“ „Nikdy se nezlobím.“ „Tak dobře. Není důležité, jak se dosáhne takového efektu, důležité jsou výsledky a jaký z toho lze mít prospěch. Řekni, odjedeš se mnou a dáš se do léčení lidí?“ „Vladimíre, můj domov a má vlast jsou tady. A jenom tady mohu splnit své poslání. Nic nedává člověku větší sílu než jeho vlast, než Prostor lásky stvořený rodiči. Léčit lidi a zbavovat je fyzických neduhů mohu také na dálku, pomocí svého paprsku…“ „No, dobře. Když nechceš jet, tak můžeš léčit na dálku. Domluvíme se, na jaké místo budou přicházet nemocní. Budou platit peníze a ty je ve stanovenou dobu uzdravíš. Uděláme rozvrh. Souhlasíš?“ „Vladimíre, rozumím, že chceš mít hodně peněz. Budeš je mít, s tím ti pomohu. Jenom není třeba je vydělávat takovýmto způsobem. Ve vašem světě za léčení berou peníze, jinak to ani nejde. Jenže já to raději budu dělat zadarmo. A ještě jedna věc, nemohu léčit všechny, jednoho za druhým, protože zatím nevím, kdy vyléčení přináší prospěch a kdy naopak škodu. Ale budu se snažit tomu porozumět. Jakmile se mi podaří…“ „Co je to za blbost? Jak může léčení člověka způsobit škodu? Nebo máš na mysli škodu tobě?“ „Odstranění fyzických neduhů dosti často působí škodu samotnému uzdravenému.“ „Anastasie, díky svému mudrování máš převrácenou představu o dobru a zlu. Po všechny časy společnost lékaře uctívala, i když svou práci nedělali zadarmo. Pokud se stále odvoláváš na Bibli, tak ani tam se to neodsuzuje. Takže zahoď své pochybnosti. Uzdravit člověka je vždy správně!“ „Rozumíš, Vladimíre, já jsem viděla… Dědeček mi ukázal na příkladu, jakou škodu může způsobit uzdravení, když není promyšlené, když se jej nezúčastní sám nemocný.“ „Máte tady nějakou zvláštní filozofii. Nabízím ti spolupráci, k čemu jsou tady příklady?“ Důvěrný rozhovor „Pochopila jsem, že fyzická bolest je nic ve srovnání s duševními mukami. Jenže tenkrát jsem ještě nemohla léčit duši. Chtěla jsem poznat, jak to udělat a jestli je to vůbec možné. Teď vím, že to je možné! A ještě jsem pochopila, že fyzické bolesti se u člověka objevují nejen jako důsledek toho, že se vzdaluje okolní přírodě a nejen v důsledku temných citů, jimž se podvoluje. Tyto nemoci mohou být také varovným mechanizmem, nebo dokonce záchranou před značně většími mukami. Nemoc, to je jeden z mechanizmů, jeden ze způsobů, jakým Velký intelekt – Bůh – komunikuje s člověkem. Bolest člověka, to je také Jeho bolest. Ale jinak to nejde. Jak jinak říci, například tobě: ,Neházej do svého žaludku tu nepotřebnost?‘ Vždyť tato slova nevnímáš. Proto se dostaví porozumění v podobě bolesti. Ale ty bereš prášky na bolest a houževnatě pokračuješ ve svém.“ „Pokud ti dobře rozumím, tvrdíš, že léčit lidi není potřeba? Ani pomáhat při nevolnostech?“ „Pomáhat je třeba, ale především s přesným uvědoměním si příčiny nemoci. Je třeba pomoci člověku pochopit, co se mu snaží sdělit Velký intelekt – Bůh. Jenomže to není snadné. Hrozí tu riziko, že se dopustíme chyby, protože bolest je důvěrný rozhovor dvou, kteří se znají. Zásah třetího dosti často člověku škodí, nikoliv pomáhá.“ „Proč jsi tedy vyléčila mě? Vypadá to, že jsi mi tím uškodila?“ „Všechny tvé choroby se vrátí, pokud nezměníš svůj způsob života, chování k okolí a k sobě samému. Pokud nezměníš některé ze svých zvyků. Právě ony vyvolaly tvé nemoci. Tvé duši jsem neuškodila.“ Bylo mi jasné, že není možné přesvědčit Anastasii, aby souhlasila s vyděláváním pomocí jejích schopností uzdravovat, dokud něco nepochopí úplně. Můj komerční plán se zhroutil. Anastasia si zřejmě všimla mého zklamání a řekla: „Nebuď smutný, Vladimíre, pokusím se rychle všemu porozumět. A teď, pokud skutečně chceš pomáhat lidem i sobě, a nejen vydělávat peníze, povím ti o způsobech, pomocí nichž se člověk může zbavit mnohých nemocí, aniž by si způsobil nežádoucí následky, jako při zásahu někoho cizího do jeho osudu. Pokud si to chceš poslechnout…“ „A co jiného mi zbývá? Vždyť tě stejně nepřesvědčím. Povídej.“ „Je několik hlavních příčin nemocí lidského těla: jsou to zhoubné city, emoce, umělý způsob výživy a její složení, chybějící blízký a vzdálený cíl, nesprávné chápání své podstaty a svého předurčení. Velmi úspěšně čelí tělesným nemocím pozitivní emoce, mnohé rostliny, přehodnocení své představy o podstatě bytí a předurčení. Už jsem ti říkala, jak se dá ve vašich podmínkách vrátit ztracené spojení s rostlinami. Uvědomění všeho ostatního lze snadněji dosáhnout při osobním a bezprostředním kontaktu s těmito rostlinami. Mnohé nemoci blízkých lidí lze také vyléčit paprskem lásky, dokonce jim lze prodloužit život, když kolem nich vytvoříš Prostor lásky. Ale i samotný člověk, kterému se podaří vyvolat v sobě pozitivní emoce, může s jejich pomocí ztlumit bolest, uzdravit tělo, dokonce čelit jedům.“ „Co to znamená „vyvolat“? Jak je možné myslet na něco dobrého, když člověka bolí zub nebo žaludek?“ „Čisté a světlé životní okamžiky, pozitivní emoce, jako andělé strážní, přemohou bolest a nemoc.“ „Co když nějaký člověk neměl dost čisté a světlé zážitky, které by mohly vyvolat léčivé pozitivní emoce? Co má v tom případě dělat?“ „Je třeba okamžitě pracovat na tom, aby se vytvořily. Pomůže tomu, když se budou blízcí lidé chovat k člověku s upřímnou láskou. Pokus se tedy vytvořit takovou situaci, například vlastními skutky vůči ostatním, jinak ti tvůj anděl strážný nebude schopen pomoci.“ „Zajímalo by mě, jestli jsem měl takové okamžiky a jak byly silné. Jak je mám vyvolat?“ „Lze to udělat pomocí vzpomínek. Například vzpomínkou na něco dobrého, příjemného ze své minulosti. Pomocí této vzpomínky se pokus ucítit ten blažený stav, který jsi prožíval. Chceš to zkusit přímo teď? Pomohu ti. Zkus to.“ „Tak dobře, zkusíme to.“ „Lehni si prosím do trávy a uvolni se. Můžeme začít vzpomínat od tohoto okamžiku a jít zpátky do minulosti. Anebo můžeš vzpomínat na dětství a myšlenkově postupovat až do dneška. Můžeš si také hned vzpomenout na nejpříjemnější chvíle a pocity, které s nimi souvisí.“ Lehl jsem si. Anastasia si lehla vedle mě a položila prsty své ruky na moje. Pomyslel jsem si, že její přítomnost mi bude překážet, abych se soustředil, řekl jsem: „Raději bych zůstal sám.“ „Budu se chovat tiše. Když začneš vzpomínat, tak na mě zapomeneš. A nebudeš cítit dotek ruky. Já ti však pomohu vzpomenout si na všechno rychleji a výrazněji.“ Čí je to vina? Jednou, když se mi Anastasia snažila vysvětlit něco o způsobu života a o víře, ale nenacházela vhodná, srozumitelná slova, přestože si to moc přála, stalo se následující. Anastasia se rychle otočila tváří ke Zvonícímu cedru, položila dlaně na jeho kmen a pak se s ní začalo dít něco nevysvětlitelného. Zvedla hlavu nahoru a buď se obracela na cedr, anebo na někoho, kdo je vysoko v nebi, ale najednou začala vroucně a naprosto oddaně mluvit jednou slovy, podruhé zvuky. Něco se snažila vysvětlit, dokázat, o něco úpěnlivě prosila. Čas od času se do jejího monologu vplétaly naléhavě žádající zvuky. Popraskávání – zvonění cedru sílilo. Jeho paprsek byl intenzivnější. A tehdy Anastasia přísně pronesla: „Odpověz mi. Odpověz! Vysvětli! Dej mi ji, dej!“ Přitom potřásla hlavou a dokonce dupla bosou nohou. Bledé záření koruny Zvonícího cedru zamířilo k paprsku, který se najednou odtrhl od cedru, letěl nahoru a ztratil se. Ale ihned se objevil jiný paprsek, který mířil seshora k cedru. Vypadal jako modravá mlha nebo oblak. Jehličí cedru, směřující dolů, svítilo stejnými oblačnými, slabě viditelnými paprsky. A tyto paprsky mířily k Anastasii, ale nedotýkaly se jí. Jako by se ztrácely a mizely ve vzduchu. A když opět naléhavě dupla nohou, a dokonce plácla dlaněmi po obrovskému kmenu Zvonícího cedru, svítící jehličky se zahýbaly. Jejich paprsky se spojily v jediný oblačný paprsek, který směřoval k Anastasii, ale ani ten se jí nedotýkal. Mizel ve vzduchu, jako by se vypařoval, ze začátku přibližně metr před Anastasií, pak půl metru. S hrůzou jsem si vzpomněl, že nejspíš právě takový paprsek byl příčinou záhuby jejích rodičů. Anastasia stále tvrdohlavě o něco prosila, naléhala. Stejně tak, jako rozmazlené dítě naléhavě žádá po rodičích to, co chce. Najednou sebou paprsek trhl směrem k ní a osvítil ji celou jako blesk fotoaparátu. Kolem ní se vytvářel a mizel obláček. Paprsek, jenž mířil od cedru, se ztratil, uhasly i ty menší, které vycházely z jehliček. Kolem Anastasie tál oblak, který buď vcházel do ní, anebo mizel v prostoru. Anastasia zářila a se šťastným úsměvem na tváři se otočila, udělala krok ke mně, zastavila se a upnula pohled mimo mě. Otočil jsem se. Na louku vešli Anastasiin dědeček a pradědeček. Vysoký šedý praděd pomalu kráčel, opíraje se o hůl, která se podobala samorostu. Když se přiblížil ke mně, zastavil se. Nevěděl jsem, jestli mě vidí, nebo ne. Mlčky stál, nepozdravil, neřekl ani slovo, pak se lehce poklonil a zamířil k Anastasii. Dědeček byl neklidný, ale velmi přirozený. Celým svým zevnějškem jako by říkal, že je veselý a dobrý člověk. Když se přiblížil ke mně, hned se zastavil a jednoduše mi potřásl rukou. Začal něco říkat, ale nic jsem si z toho tenkrát nezapamatoval. Z nějakého důvodu jsme se oba se vzrušením dívali na to, co se odehrávalo u cedru. Praděd se zastavil přibližně metr od Anastasie. Nějakou dobu se tiše dívali jeden na druhého. Anastasia stála před šedým staříkem se spuštěnýma rukama jako žákyně před přísným zkoušejícím. Podobala se provinilému dítěti a bylo znát, že se chvěje. V napjatém tichu zazněl hluboký, sametový a přísný hlas šedovlasého starce. Nepozdravil Anastasii a ihned, pomalu a jasně pronesl slova své otázky: „Kdo si může dovolit obejít darované světlo a rytmus a obracet se přímo na Něj?“ „Může se na Něj obracet každý člověk! Od věků Sám s velkou radostí mluvil s člověkem. Teď to chce také,“ rychle odpověděla Anastasia. „Jsou Jím předurčeny všechny cesty? Jsou mnozí z žijících na Zemi schopní je poznat? Dokážeš je vidět?“ „Ano. Viděla jsem to, co je předurčené lidem. Viděla jsem závislost budoucích událostí na uvědomění lidí žijících dnes.“ „Udělali Jeho synové a jejich osvícení následovníci, kteří poznali Jeho Ducha, dost proto, aby zahnízdili v lidech pochopení?“ „Dělali a dělají všechno, nešetří se. Nesli a nesou Pravdu.“ „Jestlipak může vidoucí zapochybovat o rozumu, dobrotě a velikosti Jeho Ducha?“ „Nemá sobě rovné! Je jediný! Ale chce komunikovat. Chce, aby Jej chápali, milovali, jako miluje On.“ „Je dovoleno být drzý a přísný při kontaktu s Ním?“ „Dal částečku svého Ducha a rozumu každému člověku na Zemi. A když malá částečka v člověku, Jeho částečka, nesouhlasí s tím, co je všeobecně přijato, pak to znamená, že On, přesně On, nepřijímá všechno, co bylo předurčeno. Přemýšlí. Je možné označit Jeho přemýšlení za drzost?“ „Komu je povoleno zrychlovat Jeho mysl?“ „Dovolit může jen dovolující.“ „O co žádáš ty?“ „Chci vědět, jak lze vysvětlit tomu, kdo nerozumí, jak dát možnost pocítit tomu, kdo necítí.“ „Je určen osud těch, kteří nevnímají Pravdu?“ „Osud toho, kdo nevnímá Pravdu, je předurčen. Ale kdopak je zodpovědný za nepochopení Pravdy – ten, kdo nerozumí, anebo ten, kdo ji neumí vysvětlit?“ „Co?… Takže ty?…“ vzrušeně pronesl praděd a zmlkl. Nějakou dobu se mlčky díval na Anastasii. Pak se opřel o svou hůl, pomalu klesl na koleno, vzal Anastasiinu ruku, sklonil šedou hlavu, políbil ji a řekl: „Buď zdráva, Anastasie.“ Anastasia rychle klekla před pradědem, udiveně a vzrušeně začala mluvit: „Co je to s tebou, dědečku, mluvíš, jako bych byla malá. Vždyť už jsem velká.“ Pak ho objala kolem ramen, přitiskla hlavu k jeho hrudi, pokryté šedou bradou, a zatajila dech. Věděl jsem, že poslouchá, jak tluče jeho srdce. Od dětství to dělala ráda. Šedovlasý stařec klečel na koleně, jednou rukou se opíral o hůl, druhou hladil Anastasiiny nazlátlé vlasy. Dědeček se zachvěl a starostlivě běžel ke klečícímu otci a vnučce. Rozpačitě rozhodil ruce a cupital kolem nich. Pak najednou poklekl také, objal je… První se zvedl dědeček a pomohl vstát svému otci. Ještě jednou se praděd pozorně podíval na Anastasii, pomalu se otočil a začal se vzdalovat. Dědeček rychle promluvil a nebylo jasné, na koho se vlastně obrací: „Stejně ji všichni rozmazlují. On také. Vida, kam se dostala. Strká nos, kam se jí zachce. Není, kdo by ji vychoval. Kdo teď bude pomáhat zahrádkářům? Kdo?“ Pradědeček se zastavil. Pomalu se otočil a opět svým sametovým hlubokým hlasem řekl: „Dělej, vnučko, co ti říká duše a srdce. S tvými zahrádkáři ti pomohu sám.“ Vznešený stařec se otočil a pomalu odešel z louky. „Vždyť říkám, že ji všichni rozmazlují,“ řekl opět dědeček. Zvedl klacek a se slovy: „Teď ale začnu s výchovou,“ cupital s klackem k Anastasii. „Au, au!“ spráskla Anastasia ruce, jako by se bála. Pak se zasmála a uhnula blížícímu se dědečkovi. „Ještě bude utíkat. Abych já ji nedohnal!“ A neobyčejně rychle a lehce běžel za Anastasií. Ona se smíchem utíkala a kličkovala po louce. Dědeček se dostal blízko, ale dohnat ji nedokázal. Najednou vykřikl, uchopil se za nohu a sedl si na bobek. Se vzrušením ve tváři se Anastasia rychle otočila. Přiběhla k dědečkovi, vztáhla k němu ruku a ztuhla. Celou louku zaplnil její hlasitý a nakažlivý smích. Pozorně jsem se zadíval na dědečkovu pózu a pochopil jsem příčinu jejího veselí. Dědeček seděl na jedné noze, druhou natáhl před sebe a držel ji tak, že se nedotýkal země. Ale hladil jako postiženou přesně tu nohu, na níž seděl. Přechytračil Anastasii, ale neobelhal. Jak se pak ukázalo, měla si včas všimnout nesouladu, který skrývala jeho směšná póza. Dokud se Anastasia smála, dědeček ji stačil chytit za ruku. Zvedl svůj klacek a lehce ji šlehl jako dítě. Se smíchem se Anastasia pokusila ukázat, že ji to bolí. Nehledě na stále trvající zdrženlivý smích, objal ji dědeček kolem ramen a řekl: „Tak už dost. Nebreč. Dostala jsi? To si zasloužíš. Teď budeš poslouchat. Vždyť jsem začal trénovat starého orla. I když je starý, tak sílu ještě má, hodně si toho pamatuje. A ona se všude tlačí, nerozvážná.“ Anastasia se přestala smát, pozorně se podívala na dědečka a vykřikla: „Dědečku! Můj milý dědečku! Trénovat orla! Takže už víš o dítěti?“ „Vždyť hvězda!..“ Anastasia jej nenechala domluvit. Chytla dědečka kolem pasu, nadzvedla jej nad zemí a zakroužila. Když jej opět postavila na zem, dědeček se zakymácel, a ve snaze být přísný, řekl: „Jak se to chováš k staršímu? Vždyť to říkám – špatná výchova.“ A s klackem v rukou, kterým stále mával, rychle šel za svým otcem. Když se přiblížil ke stromům na kraji louky, Anastasia za ním křikla: „Děkuji ti, dědečku, za orla, děkuji!“ Dědeček se otočil, podíval se na ni: „Jen buď prosím, vnučko, …“ Tón jeho hlasu byl velice laskavý, přerušil větu a trochu přísněji dodal: „Dej si pozor!“ A zmizel za stromy.